Drama režisérky Lulu Wangové, které právě hrají česká kina, podle titulků stojí "na skutečné lži". Autorka se inspirovala opravdovou vážnou diagnózou vlastní babičky a rodinným rozhodnutím jí nemoc zatajit. Pro film napsala fiktivní verzi této události.
"A kde jsi?" ptá se jedenatřicetiletá Billi babičky v úvodním rozhovoru. Vidíme čekárnu nemocnice, ale vnučka se doslechne, že "u tety". Drobnou lží vše začíná, ale ta závažnější přichází, když babiččina sestra nese výsledky vyšetření s tím, že rentgen ukázal jen nějaké nezhoubné stíny na plicích.
Brzy se Billi od rodičů dozvídá krutou pravdu, která babičce nedává mnoho času. Rodina se chystá po mnoha letech zpět do vlasti, na falešnou rodinnou svatbu, která je ve skutečnosti jen záminkou pro rozloučení s umírající. Billi se dozvídá, že rodiče jedou sami, neboť jejich dcera - citlivá umělkyně pokoušející se prosadit v New Yorku - neumí udržet emoce na uzdě.
Ta si však koupí letenku na vlastní pěst, a tak setkání příbuzenstva nic nebrání. Snímek Malá lež svolává dohromady širokou rodinu, část se vrací z Ameriky, jediný babiččin vnuk a budoucí "ženich" se svojí nastávající a s rodiči zase z Japonska. Vzniká prostor pro poslední nenápadná sbohem, ale také pro hořké tóny, v nichž se vyjevují frustrace, uložené v nitru po dlouhá desetiletí.
Režisérka a scenáristka Wangová se vyhnula jak přehnanému smutnění, tak sentimentálním hřejivým pocitům. Vytvořila jednotnou náladu, v níž radost i smutek vykukuje jen z rohů promyšlených, ale nikterak na sebe neupozorňujících filmových kompozic.
Malá lež na rozdíl od mnoha amerických snímků o rozdílech mezi kulturami odráží čínskou mentalitu, od vztahu k jídlu po tradice, jejichž součástí jsou právě i lži o smrtelných chorobách. Vše důležité tu zazní v obyčejných scénách, ve způsobu, jak se rodiče chovají k Billi, jak otec se strýcem mlčky popíjejí a kouří, i když mají jedno či druhé zakázané od lékaře i manželky.
Svět letitých zvyků se střetává s kosmopolitním uvažováním Newyorčanky Billi, za jejíž ztvárnění dostala herečka a raperka Awkwafina cenu Zlatý glóbus. Jde o letmé výměny pohledů a slov, zatímco postavy zpívají karaoke či pojídají kraba.
Autorka se vyhýbá bolestínským pastem závažného tématu, přitom odlehčení nepřichází v podobě hřejivé náruče, spíše ve formě vynalézavého vtípku. Leckdy za pomoci chytrého střihu, třeba uprostřed obřadného momentu na hřbitově, kdy se z detailního pohledu na kamenné tváře soch stává jemná komediální rozbuška.
Snímek se soustředí na tenze mezi dětmi a vnoučaty umírající protagonistky, vyplouvají staré křivdy, odrážející, kterak si například rodiče Billi i uprostřed jednoho z nejzápadnějších měst světa ponechali mentalitu, která nedovolovala dát dceři takovou péči, jakou by si přála.
Jenže byť je způsob podání sympaticky neokázalý, Malá lež se zároveň chytá do vlastní pasti. Kromě atmosféry z ní v divákově hlavě mnoho nezůstane. Témata kulturních rozdílů, různých pohledů na etičnost rozhodnutí lhát o závažné diagnóze či aklimatizace na život v jiné zemi a z ní vyplývajících generačních konfliktů jsou jen načrtnutá. A nakonec v jemných zákrutech vyprávění není dost prostoru, aby je tvůrci rozvedli.
Někdy podstatné věci naopak zazní v až příliš napřímo napsaném dialogu, který vyčnívá z jinak epizodicky a tlumeně vyprávěného filmu. Nedozvíme se mnoho ani o Billi a jejích uměleckých aktivitách, které zatím nevedou k úspěchu, ani o většině dalších členů rodiny. S výjimkou babičky, jejíž pozitivní a dobrosrdečnou povahu film ukazuje opakovaně.
Výsledkem je snímek, který je "tak akorát". Tak akorát milý, tak akorát vtipný, tak akorát smutný, tak akorát čínský, tak akorát americký. Jenže v umění rovnováha vždy automaticky není vítězstvím.
Malá lež
Scénář a režie: Lulu Wangová
Aerofilms, česká distribuční premiéra 21. května
