Osmasedmdesátiletého amerického filmaře Scorseseho proslavily především hrané snímky jako Taxikář, Zuřící býk nebo Mafiáni. Od počátku je ale aktivní také jako dokumentarista, jenž zkoumá podobná témata: život Italoameričanů, dějiny kinematografie, hudbu 60. a 70. let minulého století nebo město New York.
Scorsese často točí osobní snímky, vypovídající o jeho blízkém vztahu ke konkrétní osobě, místu nebo období filmové historie. V minulosti takto vzdal poctu svým oblíbeným kapelám The Band a Rolling Stones, americkým a italským filmům, které formovaly jeho poetiku, režisérskému kolegovi Eliovi Kazanovi či hudebníkům Georgi Harrisonovi a Bobu Dylanovi.
Z pozice obdivovatele již dříve přistoupil také k americké spisovatelce a esejistce Fran Lebowitzové, neodmyslitelně spjaté s jeho milovaným New Yorkem. Jedenáct let starý film Public Speaking stejně jako Scorseseho rané dokumenty Italianamerican a American Boy tvořilo primárně nenucené, pohotově nasnímané povídání. Oproti autorovým semknutým fikčním filmům bylo nápadně volnější.
Podobný formát má nová sedmidílná dokumentární série Předstírejme, že je to v pořádku, při jejímž natáčení se Scorsese a Lebowitzovou sešli znovu. Namísto vysoustruženého portrétu s přesně sestříhanými archivními materiály, jakým byly filmy o Dylanovi, Harrisonovi nebo Kazanovi, sledujeme pásmo veřejných vystoupení a soukromých hovorů, dohromady trvající tři a půl hodiny. Byla by škoda zavrhnout jej coby formálně neinvenční dílo, které režisér natočil hlavně sobě a dlouholeté kamarádce pro radost.
Scorseseho zaujetí Lebowitzovou je stejně nakažlivé jako zápal, s nímž jindy mluví o filmech. I evropského diváka, který dosud neslyšel o ženě břitce komentující společenské mravy a trefně pojmenovávající zvláštnosti velkoměstského života, poměrně rychle přesvědčí, že má smysl naslouchat.
"New York nikdy není nudný," konstatuje charismatická rétorka hned v první epizodě. Totéž platí pro její povídání založené na pozorování, nečekaných pointách a vtipných detailech. Lebowitzová vzpomíná na dětství, kdy se neúspěšně učila na violoncello, na první sbírku básní, která byla tak mizerná, že ji nikdo nechtěl vydat, nebo na psaní pro časopis Interview, založený koncem šedesátých let umělcem Andym Warholem.
Tehdy jí bylo 21 let a její pravidelné sloupky, v nichž se s důvtipem Oscara Wildea vyjadřovala k bytové situaci, diskomfortu při létání nebo soudobému umění, jí zajistily přízeň newyorských umělců včetně Scorseseho. Pak ale přišel mnohaletý tvůrčí blok a Lebowitzová byla nucena změnit způsob sebeprezentace. Místo psaní začala o politice, literatuře, gentrifikaci či výstředním chování spoluobčanů mluvit. Zviditelnila se například jako pravidelná návštěvnice talkshow slavného moderátora Davida Lettermana.
Názory na aktuální i nadčasová témata prezentovala také ve vlastních živých vystoupeních. V nich buď vedla dialog se známou osobností typu spisovatelky Toni Morrisonové nebo režiséra Spikea Leeho, případně pohotově, často formou jednovětných bonmotů, odpovídala na otázky z publika. Ukázky starších představení tvoří významnou část Předstírejme, že je to v pořádku.
Ačkoliv každou ze sedmi epizod zastřešuje širší téma, od hudby přes proměnu Manhattanu po cestování, a podle toho režisér vybírá ukázky z dřívějších hovorů, úvahy Lebowitzové se rozbíhají do mnoha stran. Namísto delšího zamyšlení a důkladného rozboru fenoménu obvykle spěchá k zábavné pointě. Její příběh i myšlenkový svět si musíme poskládat z mnoha střípků.
K semknutosti dílů přispívá zejména jazzová hudba a jejich rytmizace pomocí záběrů kameramanky Ellen Kurasové, zachycujících Lebowitzovou při procházce newyorskými ulicemi ještě před pandemií. Ohlížení se za minulostí města je častým námětem rozprav. Lebowitzová ale New York nijak neidealizuje, nostalgie jí není vlastní. Její přemýšlení charakterizuje sympaticky neuctivý nadhled a věta "hodnotit je mé povolání".
Šokovanému Spikeovi Leemu se svěřuje, že nesnáší kolektivní sporty, protože jde o velký byznys řízený muži a fandit týmům znamená podporovat firmy, jež je sponzorují. Stoupající oblibu různých wellness služeb, kterými si podle ní lidé kupují extra zdraví, považuje za projev chamtivosti. Když z publika zazní dotaz, jak by popsala svůj životní styl, odvětí stručnou, jízlivou a všeříkající poznámkou, že sama by spojení "životní styl" nikdy nepoužila.
Kriticky se Lebowitzová nevyjadřuje snad jen ke svým slastem a slabostem, jako jsou cigarety, spánek nebo drahý nábytek. Jakkoli se ale může zdát, že naprostou většinu věcí, na něž přijde řeč, odmítá a zavrhuje, nejde o její nespokojenost, zatrpklost nebo neochotu porozumět moderní době, ale o projev zdravě skeptického pohledu na svět. Vyjadřuje sice nepopulární myšlenky, ale natolik vtipně a pronikavě, že divák má spíš chuť s ní polemizovat, ne ji zavrhnout.
Scorsese se do názorové konfrontace sám nepouští. Akceptoval, že Lebowitzové vyhovuje monolog a o svých přesvědčeních, třebaže zformovaných před desítkami let, nerada diskutuje. Filmař neoponuje a zaujímá roli posluchače, který většinu ironických glos odměňuje nápadným přikyvováním a hlasitým smíchem. Jeho komentář na sebe bere především podobu doprovodného obrazu.
Když Lebowitzová vzpomíná, jak v New Yorku pracovala coby taxikářka, následuje střih na scénu divoké jízdy nočním městem ze Scorseseho černé komedie Po zavírací době. Na vyprávění Lebowitzové, která poněkud nevýchovně nabádá ke kouření elektronických cigaret v letadlech, reaguje zpola vážně míněný titulek varující diváky, že by to určitě zkoušet neměli. Monolog o jejím vztahu ke sportu s ironií ilustruje dobový záběr ženy v posilovně a tak dále.
Schopnost ve zkratce vyhmátnout podstatu tématu Scorsese projevuje také při střihu. Příběhy vyprávěné v různou dobu a před různými posluchači skládá do souvislého myšlenkového toku tak, aby plynule navazovaly. Série tedy přes formální usedlost, převahu mluveného slova a monologickou povahu nepostrádá dynamiku vlastní Scorseseho hraným filmům.
Přesto se v této zlehka plynoucí ódě na New York Lebowitzová v důsledku nekorigovaného řetězení myšlenek nevyvaruje jisté repetitivnosti. Pro vtip, inteligenci a řečnické schopnosti je radost ji poslouchat, ale nemá-li k ní divák úzký vztah, Předstírejme, že je to v pořádku si na rozdíl od jiných sérií na Netflixu zřejmě na jedno posezení nepustí. Na to těch nesmlouvavých kritických soudů obsahuje až příliš.
Předstírejme, že je to v pořádku
Režie: Martin Scorsese
Seriál je k vidění na Netflixu.
