Třetí řadu Kosmu, kterou tuto neděli začíná vysílat stanice National Geographic, Druyanová napsala jako propletenou tapiserii všemožných vědních odvětví. Vesmír tu nezačíná na oběžné dráze Země, naopak se skrývá všude kolem nás. Podtitul třetí řadu Možné světy tak diváky láká třeba do univerza mycelia, oné elektrochemicky komunikující sítě kořínků a rostlin v půdě pod našima nohama. Nebo k vynálezu měření mozkových vln. Vždy však s důrazem na vyprávění příběhů, ze kterých "se rozbuší srdce", jak říká Ann Druyanová, jíž se při vyprávění těch příběhů stále chvěje hlas, jako by je líčila poprvé.
"Není to břímě, ale radost," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz, který se konal v hotelu na pařížském Champs Élysées, když dojde na společenskou závažnost nové řady. Ta se mezi řádky věnuje také ekologii. Právě toto nadšení a důraz na představení vědy jako dobrodružství plného nejen exaktních metod a skepse, ale také schopnosti žasnout, ze seriálu činí úspěšný počin.
Jak u vás začala fascinace kosmem?
Byla jsem ve správnou chvíli na správném místě. S Carlem Saganem jsme tehdy pracovali na jiném projektu, který nikdy nevznikl. Užívali jsme si, že můžeme o věcech přemýšlet společně. A pak Carl dostal příležitost pracovat na první řadě Kosmu. Pro mě to nikdy nebyl seriál o vesmíru, byť vesmír je zdrojem nekonečného množství příběhů. Ale šlo taky o touhu sdílet naše pojetí toho, co je to realita.
Po Carlově smrti jsem chtěla pokračovat. Měla jsem pocit, že vím, jak na to, na základě těch skvělých společných zkušeností. Do vědy jsem se zamilovala, ještě než jsem potkala Carla. Díky velkým vědcům antického Řecka. Fascinovalo mě, jak byli radikální. Nechtěli se smířit s odpovědí "protože to tak chtěl Bůh". Místo toho pátrali po přirozených příčinách a zákonitostech. To mě inspirovalo po celý život. Myšlenka, že nikdy nedosáhneme absolutní pravdy, pouze se po malých krůčcích přibližujeme skutečnosti. A také mě okouzlila moc vědy. Protože k cestě na Mars se nemůžete prolhat. Každý krok tam musí být správně, nic nejde ošidit. Věda je skvělý model pro politiku, zajímá mě, jak přimět politiky, aby se chovali více jako vědci. Jak mít informované občany, kteří mají uvnitř detektor hovadin. Protože poznat hovadinu z úst politiků není zase tak těžké.
Co jste se od Carla Sagana naučila?
Vše. Nepotkala jsem člověka plnějšího života, než byl on. Vždy toužil mít důkazy, byl skeptik. Ale zároveň nikdy neztrácel schopnost žasnout, byl empatický, měl cit pro poezii. To obojí je potřeba, jsou to dva motory, které pohánějí imaginaci: smysl pro krásu života a radost z toho, když něčemu alespoň o kousek víc porozumíte. Byl vzdělaný, ale přitom nikdy nemluvil tak, aby někoho ohromil. Od něj jsem se naučila, že záleží na tom, co je pravda. A také že existují příběhy, které mohou inspirovat a motivovat lidi, aby rostli.
Spolupracovali jste se spoustou vědců. Co bylo nejtěžší na třetí řadě Kosmu?
To je snadné, kvantová fyzika. Devátý díl byl nejtěžší. Pro mě to občas bylo jako hledět na optickou iluzi. Jednou ji spatříte, jindy ne. I vědci z jiných oborů přiznávali, že této oblasti vůbec nerozumí. Ale s pomocí expertů, kterých jsme se beze studu ptali na ty nejnaivnější otázky, jsme natočili epizodu, na kterou jsem pyšná.
Natáčeli jste v 19 lokacích, na pořadu se podílelo takřka 1000 lidí…
Byla to v nejlepším slova smyslu výzva. Napsala jsem doma v New Yorku základní námět, a když jsem jej prezentovala lidem z televizí Fox a National Geographic, řekli jen: pokračujte. Pak jsme s kolegou Brandonem Bragou, což je ideální spolupracovník, strávili rok v jednom pokoji. A nikdy jsme se nepohádali. Procházeli jsme vše křížem krážem, mluvili s tucty vědců. Všechny nápady jsme měli na obří tabuli, větší, než je zeď v tomhle pokoji.
Mnoho spolupracovníků působí ve filmové branži, třeba kostýmy vytvářela návrhářka, která oblékala komiksového hrdinu Black Panthera.
Daří se nám zapojovat lidi z Hollywoodu, kteří běžně pracují za mnohem vyšší honoráře. Na Kosmu se podíleli, protože mají pocit, že Kosmos má význam. Leckteří se mi svěřili: "Prostě chci říct dětem, že jsem na tom dělal." Protože populární kultura je dnes především o vyhazování věcí do vzduchu.
Skáčete plynule z jedné vědní disciplíny k další a hned první slova seriálu zní: "Jsme lovci a sběrači, všude kolem nás byla hranice." Je jedním z cílů seriálu překročit nějaké dosud zažité hranice?
Hlavní cíl je probudit diváky z náměsíčného stavu. Aby si uvědomili, jaké světy se skrývají na této planetě. Šlo nám hlavně o svět, v němž žijeme a který stále ještě můžeme mít, pokud se probereme. Fascinuje mě vesmír a různé vzdálené planety. Ale zároveň mě svírá pocit naléhavosti, s níž je potřeba se starat o tento svět. Sama jsem se při práci na seriálu naučila věci, o kterých jsem neměla ani tušení. Třeba o podzemní síti mycelií.
Jak oslovíte lidi, kteří se o vědu přirozeně nezajímají?
Sama nejsem vědkyně. Takže se soustřeďuji na to, z čeho se mně samotné rozbuší srdce. Nechci lidi poučovat. Chci, aby pocítili a procítili příběhy o průzkumnících, kteří nám přinesli naše současné porozumění světu. Vyprávět příběh bez schopnosti zasáhnout diváky mě nezajímá. Chci na publikum přenést pocit, že máme metodologii, jak rozeznat pravdu od lži. Ukázat jim potenciál, jaký budoucnost má. Vizi budoucnosti, v níž je také naděje. A ve stejnou chvíli je naplnit potřebou jednat. Stvořit budoucnost, protože ta nevznikne, pokud zůstaneme náměsíčnými tvory.
I když si uvědomujete, jakým environmentálním nebezpečím čelíme, nemůžete si říkat, je to hrozné, všichni zemřeme. Sny jsou jako mapy. Je třeba snít o budoucnosti, která je inspirativní a které lze zároveň dosáhnout. Radost z práce na prvních řadách Kosmu spočívala i v tom, kolik lidí přiměl k samostudiu a zájmu o vědu, kolik jich vědu začalo dělat. Až teď seriál uvidí lidé ve 182 zemích světa - pokud se z některých z nich zrodí nejen nová generace vědců, ale také kriticky uvažujících občanů, bude to to nejlepší.
V této řadě je navzdory environmentálním obavám překvapivě dost naděje.
Ano, já vždy cítím naději, narodila jsem se tak. Bylo mi nedávno 70 let, prožila jsem báječný život. Měla jsem štěstí, že rodiče, ačkoli to byli obyčejní středostavovští lidé, mi vštěpovali lásku ke knihám a podporovali mě v tom, že dokážu velké věci. A poštěstilo se mi podílet se s Carlem na mezigalaktické zprávě o lidstvu na sondě Voyager, která by měla přečkat od jedné do pěti miliard let.
Můj optimismus pramení také z toho, že už jsme v dějinách měli hrozné vládce, už jsme coby lidstvo byli přitlačeni zády ke zdi. Ale ukázalo se, že život je neuvěřitelně houževnatý. Základní kvalitou každého organismu je schopnost se adaptovat. V tom momentálně selháváme, ale úplně selhat nemusíme.
Jaký příběh z nové řady Kosmu vám nejvíc rozbušil srdce?
To vím přesně. Když Carl zemřel, procházela jsem knihovnu a našla jsem útlou knížku nazvanou Vavilov. A v ní Carlovo drobné písmo. Přečetla jsem si ji, to bylo ještě dávno před druhou řadou seriálu, někdy v roce 1997. Už tehdy jsem věděla, že bych chtěla převyprávět příběh o hrdinství tohoto ruského biologa a genetika, který se postavil režimu a jeho pojetí vědy. Je to i skvělý příklad, co bychom měli my sami učinit právě dnes. A také jsem ten příběh chtěla vyprávět proto, že ačkoli byl Nikolaj Vavilov světově proslulý na začátku 20. století, jeho jméno bylo z dějin vymazáno.
Je dnes důležitější popularizovat vědu, než když jste před více než šesti lety pracovala na druhé řadě seriálu?
Ano, ale není to břímě, je to radost. Vědci vytvořili některé z nejhorších problémů, s nimiž se potýkáme. Za to by měli nést zodpovědnost. Ale zároveň věřím, že pouze věda a její klíčová hodnota respektovat realitu nás může zachránit.
Každá scéna Kosmu vyjadřuje naději, že lze dosáhnout lepšího světa. Jen kapitola o kvantové fyzice působí vytrženě, jako z jiného světa. Ale není. Kvantové fyzice nikdo nerozumí, vytváří kontradikce s klasickou fyzikou, které dnes nikdo neumí vyřešit. Ale oheň jsme také používali milion let, aniž bychom rozuměli tomu, jak funguje. A na základě ohně vznikla naše civilizace.
Děsivé na dnešním stavu společnosti je, že neexistuje ekonomika, filozofie či politika, která by uvažovala v dostatečně dlouhém časovém horizontu. Je třeba se přenést přes horizont příštích voleb či příštího fiskálního období. Musíme po vzoru domorodců uvažovat v obdobích sedmi generací, protože naše dnešní činy ovlivní někoho za tisíc let. A to je další hodnota vědy, kterou je třeba si vzít k srdci.
