Seriál Císařovna zčásti působil jako německá odpověď na anglickou Korunu, jeden z největších hitů Netflixu. Vyprávěl o nespoutané mladé dívce, co nejraději jezdí po lesích na koni, pak pozná lásku v podobě vladaře Františka Josefa a spolu s tím přísná pravidla dvora.

Režisérka Marie Kreutzerová teď ve filmu Korzet nabízí jiný pohled na slavnou šlechtičnu, jež žila v letech 1837 až 1898. Ta v úvodu snímku slaví čtyřicetiny a do korzetu se nešněruje proto, aby symbolizovala podvolení rigidním regulím. Dělá to s cílem udržet obraz módní "rockové hvězdy" 19. století.

Související

Jak připravit sushi a stát se gejšou. Seriál na Netflixu hledá kouzlo všedního dne

12 fotografií

Alžběta ovládá několik jazyků, šermuje, věnuje se gymnastice a monumentální vídeňské sídlo Schönbrunn, pravý protipól její povahy, jí ke štěstí nestačí. Navštěvuje Anglii i Bavorsko, hovoří s dávnými milenci a věnuje se mnoha věcem, které nepůsobí jako z roku 1878, kdy se většina snímku odehrává.

S nápadem přišla představitelka hlavní role, devětatřicetiletá lucemburská herečka Vicky Kriepsová. Při natáčení se autenticky šněrovala do korzetů, aby "na place trochu trpěla". Právě její projev je zásadní pro celkovou podmanivost příběhu, který si příliš neláme hlavu s historickou věrností. Je to zvláštně zasněný životopis, jak prozrazují už tóny úvodní písně od francouzské zpěvačky Camille. Hypnotické drnkání do kytary předvídá náladu snímku, zatímco sloky jasně naznačují, co bude dál: "Když byla doma, byla labutí / Když byla venku, stala se tygrem / A tygr v divočině se neváže k nikomu."

Režisérka postavě dopřává románky či setkání s různými osobnostmi bez ohledu na to, co praví historické prameny; třeba o tom, že by se znala s francouzským umělcem a vynálezcem prototypu kamery Louisem Le Princem, anály neví. Filmařka ale jasně dává najevo, že netočí realistický portrét. Jednou zdálky hledí na několik kočárů tažených koňmi a opodál stojí moderní motorizovaný traktor, jindy se v záběru rovnou objeví současný trajekt.

Podobnými anachronismy zaujala Sofia Coppolová v Marii Antoinettě, což byl roku 2006 také film o tom, jak se šlechtična z habsburského rodu provdala do honosného panovnického sídla. Oproti poživačné hrdince tohoto snímku je její zhruba o století mladší "kolegyně" Alžběta mnohem melancholičtější.

Ve svých čtyřiceti letech se snaží udržet obraz, jejž vybudovala, přitom je ve věku, ve kterém neurozené ženy konce 19. století mnohdy umíraly. S moderními radostmi a koníčky, jaké jen zdánlivě předbíhají svou dobu, navíc přicházejí i moderní neduhy v podobě komplikovaných stravovacích návyků.

Vicky Kriepsová uhrančivě hraje rozporuplnou ženu, v níž se touhy sváří se zoufalstvím a která svými skutky umí vykolejit okolí včetně vlastních dětí. Zato režijní trik s moderními předměty v historickém kontextu postrádá lehkost a nenucenost, s jakou je využívala Marie Antoinetta. Byť se Marie Kreutzerová snaží vyprávět nenápadnými, mnohoznačnými scénami, ne vždy fungují tak elegantně, jak zamýšlela.

Přesto snímek v nejsilnějších momentech emotivně sbližuje historii s dneškem, ukazuje hrdinku, se kterou je snadné soucítit, neboť prožívá totéž co mnoho žen. Když postavy přímo na scéně hrají písně vzniklé v druhé polovině 20. století - třeba As Tears Go By proslavené Marianne Faithfullovou, zde ovšem v úpravě pro harfu -, nejde jen o autorskou hříčku. Moderní doba začala mnohem dříve než ve 20. století. Rozdíly mezi minulostí a přítomností nemusí být tak dramatické, jak by se mohlo zdát.

Marie Kreutzerová navzdory občasným škobrtnutím natočila hravý i posmutnělý snímek o silné protagonistce, která je sebevědomá, současná a uvěřitelná právě skrze svá trápení nebo sny, s nimiž se lze tak snadno ztotožnit.