Komentář: Kolja jako nejlepší porevoluční film? S českou kritikou je něco špatně

Petr Fischer Petr Fischer
3. 2. 2020 11:49
Co dělat, když vítězí Kolja? ptal se před skoro čtvrtstoletím básník a kritik Andrej Stankovič. Z osobních důvodů se elegantně vyhýbal tomu, aby kriticky rozebíral dílo režiséra Jana Svěráka, pozdějšího vítěze Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Zdeněk Svěrák a představitel hlavní role Andrej Chalimon.
Zdeněk Svěrák a představitel hlavní role Andrej Chalimon. | Foto: Space Films

Stankovičova otázka narýsovala jakousi osu české kritické debaty mezi filmem cosi hledajícím a filmem promyšleně komerčním. Dnes se znovu vrací. V sobotu Kolja na Cenách české filmové kritiky obdržel ocenění pro nejlepší snímek porevolučních 30 let, a tak nelze než se znovu zeptat: co dělat?

Scenárista Zdeněk Svěrák a režisér Jan Svěrák v sobotu za Kolju převzali Cenu české filmové kritiky.
Scenárista Zdeněk Svěrák a režisér Jan Svěrák v sobotu za Kolju převzali Cenu české filmové kritiky. | Foto: ČTK

Andrej Stankovič v relativním nadšení z Kolji viděl úpadek české filmové kritiky, která se proměnila v žurnálové psaní, jež nemá moc času přemýšlet, protože své názory musí sekat jako Baťa cvičky. Neustále říkat, co je dobré, co naopak ne, bodovat a procentuálně vážit.

Kritik má přitom tu výhodu, že když před očima publika zrovna v rychlosti plavou ryby, nemusí je lovit. Může si dovolit posečkat, poodstoupit a nechat na sebe film působit i tehdy, kdy už odplave z očí veřejnosti, kterou bylo třeba nahnat do kina.

Film se dá vidět jinak než jako momentální produkt zábavního průmyslu. Lze ho prožít a promyslet v širším osobním, uměleckém i společenském kontextu. To je přece smyslem kritiky: hledat souvislosti a znaky, které přežijí naše momentální tady a teď.

Kritika, jak naznačuje původ slova v řeckém slovesu kritein, není jen rozhodování, co stojí za pozornost a co ne. Kritika musí také říkat, proč to za to stojí, jaké jiné cesty tvorby se nabízejí a proč to všechno má či může mít ještě jiný smysl než jen výživnou a pohodovou existenci zábavního průmyslu.

Vítězí-li Kolja, který cíleně, až učebnicově naplňuje prefabrikované charakteristiky sentimentálního filmu, jenž je jako specifický druh citového vydírání odsouzen k úspěchu v Hollywoodu, tyto znaky ustavujícím a žádajícím, je všechno v naprostém pořádku a úspěch lze tvůrcům jenom přát. Vítězí-li však Kolja v anketě kritiků, kteří dlouhými roky mohli získat kritický odstup, jenž je žurnálovému psaní pod tlakem času zapovězen, děje se něco nepatřičného.

Kolja měl premiéru na jaře 1996. | Video: Space Films

Kritéria průmyslové výroby a kritického myšlení se zjevně prolínají, vpíjejí do sebe. Kritik je stejnou součástí systému výroby filmu jako tvůrce a oba v posledku intenzivně přemýšlejí nad tím, jak dílu dodat zdání umění, případně jak toto zdání proměnit v ontologickou jistotu.

Jistěže věc má i obyčejné vysvětlení. Vítězný Kolja je zjevně výsledkem souběhu náhod, protože se ve výběru deseti filmů, které měly kvalitou a tvůrčí jedinečností vystupovat ze 30 let české porevoluční kinematografie, objevil nejčastěji. Není to volba skutečného uměleckého vítěze, nýbrž nejčastějšího statistického výskytu.

Jan Svěrák se Zdeňkem Svěrákem v roce 1997 přivezli Oscara za Kolju do Prahy.
Jan Svěrák se Zdeňkem Svěrákem v roce 1997 přivezli Oscara za Kolju do Prahy. | Foto: ČTK

I to má ale výpovědní hodnotu, která dokládá stav kritického ducha v Čechách. Ten zjevně jako všichni ostatní podléhá diktátu sledovanosti a vypočítavého sentimentu. A není naopak náhodou, že tato rezonance mezi kritiky a tvůrci je zároveň rezonancí mezi kritiky a publikem, které by se patrně shodlo na stejném vítězi - nebo by Kolju v hlasování o nejlepší porevoluční film předčily podobně sentimentálně motivované Pelíšky.

Komedií století se svého času stal snímek S tebou mě baví svět, Kolja je filmem posledních třiceti let a my jako společnost se nacházíme uzavřeni právě v tomto rámci, který pěkně dokresluje Jára Cimrman coby největší z Čechů. Skutečný vítěz ankety o největšího Čecha, pořádané roku 2005 veřejnoprávní televizí, "český" císař Karel IV., je pak jen věčně nedosažitelným snem, který dodává váhu našemu osudovému sebeomezení. Už jsme to přece, svědčí Karel, kdysi dokázali, být světoví v politice i kultuře.

Kritik obvykle znejisťuje, vytváří pochybnosti o běžném vkusu, který je výrazem citového a myšlenkového sebeuspokojení, osobního i kolektivního limitu, protože toto davové gusto chce dostávat jen to, co je ono samo, a tvůrci mu to dávají. Stejně jako teď kritici, kteří potvrzují hodnotu bezpečného citového klidu.

V politice se tomu říká populismus, povětšinou s pejorativním vyzněním. Příznačná je v této souvislosti reakce scenáristy Zdeňka Svěráka na vítězství Kolji v anketě kritiků. Oblíbený český tvůrce a cimrmanolog s pochopitelným sebeuspokojením kvitoval, jak "i kritici za ta léta konečně pochopili, že je to (Kolja) docela dobrej biograf". Vkusy se v běhu let sblížily, kritika šla spát.

Zdeněk Svěrák a představitel hlavní role Andrej Chalimon.
Zdeněk Svěrák a představitel hlavní role Andrej Chalimon. | Foto: ČTK

Kritik jako náhradu či jinou cestu nikdy nenabízí vkus svůj, protože kritika není soubojem vkusů. Nejde o to, kdo je větší krasoduch či vznešenější člověk, běží o dílo a jeho souvislosti, o jeho smysl. A tak kritik není ani elitářem ve snobském chápání, to přenechává žurnálovému psaní. Kritik nabízí právě jen a jen onu pochybnost, výzvu ke zjinačení, ke změně sama sebe, která může probíhat i díky filmu (obrazu, divadlu, hudbě). K tomu však člověk musí být otevřený více věcem než jen teplu a klidu u domácího krbu.

A někde tady se rýsuje i odpověď na Stankovičovu otázku, která byla, jak vidíme i skoro dvacet let po jeho smrti, řečnická. Byla otázkou, na kterou se neodpovídá, protože odpověď je zřejmá: dělat se nedá nic, lze se jen pousmát a pozastavit, otřást se a jít dál svou cestou, jejímž přirozeným základem je vědomé vyloučení z logiky zábavního průmyslu. Vzdor všemu tomu sbližování všech se všemi, protože všem jde přece hlavně o ten náš film.

Zábava je krásná věc, ale myslící život si za ni nekoupíš.

 

Právě se děje

před 8 minutami

Tyčkař Kudlička je poosmé halovým mistrem republiky

yčkař Jan Kudlička se poosmé stal halovým mistrem republiky. Mezi muži se díky dnešnímu vítězství za 554 centimetrů posunul na druhé místo historických tabulek nejúspěšnějších atletů. Více titulů v hale nasbíral jen bývalý výškař Jaroslav Bába, který jich má jedenáct.

Bronzovému medailistovi z HMS 2014 Kudličkovi na výšce 554 centimetrů odpadl poslední domácí konkurent Matěj Ščerba, který zapsal 533 cm. Staronový šampion, který loni získal na halovém mistrovství republiky stříbro, si pak nechal zvednout stojany na 561, ale při pokusech o nejlepší český výkon sezony neuspěl.

"Letošní halová sezona byla o chloupek lepší než ta loňská, ale byli jsme zvyklí na lepší sezony. Doufám, že ta další, tedy letní, bude lepší. Pocitově převládá optimismus, výkonově ne, 560 mě letos neuspokojilo. Vím, jak vypadaly tréninky, pocitově to bylo o hodně lepší než ty výkony," řekl v rozhovoru na ploše.

Obrovskou radost měl z pátého titulu na 60 metrů překážek někdejší halový mistr Evropy Petr Svoboda, který závodil letos poprvé. Překážky si pětatřicetiletý závodník pražského Olympu při tréninku postavil teprve před šesti dny. "V neděli jsem zkusil techniku, v úterý náběhy, dneska jsem běžel rozběh a pak finále. Tenhle čas mě, doufám, nechá ve středisku a připravit se na olympiádu. A hlavně zůstat zdravý. Jelikož mi halová sezona začala dnes, tak byla úžasná a zároveň optimistická," radoval se z vítězného času 7,66. To je nejlepším český výkon sezony, ale o 22 setin pomalejší než Svobodův český rekord.

Předčasně skončila snaha Jana Veleby o rekordní šestý titul na šedesátce. Kvůli zranění se musel na poslední chvíli odhlásit. "Včera (v pátek) při rozcvičení jsem ucítil lehkou bolest v tříselné oblasti a následné lékařské vyšetření potvrdilo, že je tam svalové zranění, asi i dírka. Na nějaké závodění by to nebylo," uvedl na svazovém facebooku.

Zdeněk Stromšík tak měl ulehčenou cestu ke druhému titulu za sebou. Závodník domácího SSK Vítkovice zvítězil v čase 6,64, čímž vyrovnal vlastní rekord šampionátu z loňského roku.

Potřetí za sebou vyhrála šedesátku Klára Seidlová, která časem 7,27 sekundy zaostala o čtyři setiny za svým českým rekordem. Posedmé se halovou mistryní ČR stala koulařka Markéta Červenková, která si posunula letošní maximum na 16,81 metru.

Vynikající výkon v rozběhu na 400 metrů předvedla Lada Vondrová, která si vylepšila osobní rekord z Czech Indoor Gala o třináct setin na 52,12 a zařadila se na páté místo letošních evropských halových tabulek. V neděli by ji před finále čtvrtky měl čekat ještě rozběh dvoustovky. Finále na 200 metrů případně poběží půl hodiny po své hlavní disciplíně.

Zdroj: ČTK
Další zprávy