Roku 1968 měla v New Yorku premiéru hra The Boys in the Band. Odehrává se na narozeninovém večírku v bytě ve čtvrti West Village. Akci, kam byli pozváni pouze oslavencovi homosexuální kamarádi, neplánovaně nabourá jeden "heterák". Publikum uhranula upřímnost, s jakou dramatik Mart Crowley vyjádřil stud, strach i radost newyorských gayů.
Hra se stala hitem a v repertoáru místního Theater Four se udržela přes dva roky. Tedy až do doby, kdy podle ní režisér William Friedkin, brzy nato proslavený Francouzskou spojkou, natočil velmi dobře přijatý film. Stejný byl název i herecké obsazení. Od té doby vzniklo několik nových divadelních inscenací. Za tu poslední, před dvěma roky uvedenou na Broadwayi, obdržel Crowley prestižní cenu Tony.
Dramatikovi, který zemřel letos v březnu, je věnovaná také druhá filmová adaptace, kterou teď v rámci svého třísetmilionového kontraktu s Netflixem vyprodukoval Ryan Murphy, jeden z nejčilejších a nejúspěšnějších televizních tvůrců dneška. Režisér Joe Mantell, dosud oceňovaný především za působení v divadle, zachoval všechny postavy, lokace i zasazení děje do roku 1968.
Crowleyho hra empaticky zachycuje náladu mezi americkými gayi krátce před takzvanými stonewallskými nepokoji. Ty o rok později reagovaly na policejní razii v newyorském baru Stonewall Inn, kde se scházeli příslušníci LGBTQ+ komunity. Několikadenní demonstrace znamenaly zlom v boji proti útlaku sexuálních menšin. Přispěly k založení několika organizací hájících zájmy minorit a staly se vzorem pro dnešní pochody hrdosti.
Celý život předstírat
Friedkinův film z roku 1970, jedna z prvních větších produkcí, které se točily výhradně okolo homosexuálních postav, stvrzoval změnu společenské nálady. Práva gayů, jejich pocity, přání a potřeby už se neřešily pouze na periferii. Dostaly se do centra pozornosti. O padesát let později, kdy je menšinová orientace běžným tématem mainstreamových médií, se však nabízí otázka, proč stejnou látku znovu zfilmovat.
Kluky z party tvoří dvě totálně odlišné poloviny. V té první nám brilantně napsanými dialogy a svižnými interakcemi představují všech osm postav. Jim Parsons ze seriálu Teorie velkého třesku hraje Michaela, scenáristu s vytříbeným vkusem a jízlivého glosátora, kterého trápí nezaplacené dluhy a alkohol. Právě on pořádá narozeninovou party pro Harolda ztvárněného Zacharym Quintem, který si zakládá na pečlivě upraveném vzhledu a židovském původu.
Byt postupně zaplní Michaelův starý parťák Donald (hraje ho Matt Bomer), interiérový designér Emory (Robin de Jesús), distingovaný knihovník Bernard (Michael Benjamin Washington), umělec Larry (Andrew Rannells), najatý zpívající kovboj (Charlie Carver) a učitel matematiky Hank (Tuc Watkins), který nedávno opustil manželku a děti.
Nečekaným devátým účastníkem uzavřené slavnosti se stává Michaelův spolubydlící z kolejí Alan v podání Briana Hutchisona. Shodou okolností se nachází v New Yorku a potřeboval by příteli něco důležitého říct. Alan ovšem netuší, že jeho kamarád je gay - do chvíle, než dorazí na rozjetou oslavu a seznámí se s hosty.
Nejde o jediné nečekané odhalení večera. Před člověkem "zvenčí" si Michael a jeho přátelé zřetelněji uvědomují, jak jsou coby homosexuálové v heteronormativní společnosti nuceni hrát role, které jim nesedí. Namísto oslavy je tak čeká konfrontace s mnoha životními prohrami, ústupky a kompromisy. Jak obnažují své slabiny, stávají se v Michaelově bytě stejně zranitelnými jako v ulicích New Yorku.
Mimo škatulky
Ze zdánlivě nezávazného povídání během první hodiny vyplývají stěžejní detaily o postavách, které tak začínají působit plasticky. Další vrstvy jim dodávají výborně sehraní představitelé, kteří se ve stejné skladbě sešli již na jevišti.
Crowleyho homosexuálové nejsou vzoroví hrdinové ani jednorozměrní padouši, ale nejednoznačné figury plné rozporů. Nezapadají do škatulek, v nichž chce queer postavy vidět většinová společnost.
S každou vypitou skleničkou klesají zábrany a roste množství invektiv i projevů pasivní agresivity. Ve druhé půlce se film definitivně překlápí z lehké "konverzačky" v dusivé drama. Rozlehlý byt naplňuje atmosféra nedůvěry. Cílem komunikace už není něco sdílet nebo najít společnou řeč, ale stát se středem pozornosti, prokázat převahu. Podobně jako ve hře Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové?, která Crowleyho inspirovala, tak tanec, vtipkování a bryskní slovní výměny střídá krutá psychologická hra.
Její pravidla určuje Michael, jenž se podobně jako film proměnil - z vlídného hostitele v pomstychtivého člověka prostoupeného zášti. Hra na pravdu, zabírající poslední půlhodinu, je sice nejdříve poutavá, ale postupně se stává monotónní a předvídatelnou. Na své limity kromě postav naráží i lineární struktura vyprávění. Vývoj příběhu ke konci přes drobné odchylky od předlohy nedokáže příliš překvapit.
Vypořádat se s marginalizací
S dalšími bolestivými pravdami deroucími se na povrch vychází najevo, že hrdinové přes počáteční zdání uvolněnosti a zdravého vztahu k vlastnímu já nadále zápasí se svou homosexualitou a jejím nepřijetím.
Ačkoliv kamera skoro neopustí interiér bytu, jehož podoba mimochodem věrně kopíruje Friedkinův film, zásluhou obratně vystavěných argumentů chápeme, že postavy trpí obavami a nejistotou kvůli společenským předsudkům. Obranné mechanismy, které si vytvořily vůči vnějšímu nepochopení, teď akorát obracejí proti svým přátelům.
Přestože v zásadě sledujeme skupinu čím dál méně střízlivých lidí, kteří si v jednom bytě říkají stále méně příjemné věci, film současně ukazuje, jak se příslušníci queer komunity vypořádávají se svou společenskou marginalizací a nakolik ovlivnila jejich tužby či schopnost artikulovat vlastní identitu.
Celý večer je pro ně tudíž svého druhu představením. Také před blízkými přáteli předstírají, že jsou někým jiným. Ať kvůli sexuální orientaci, rase, náboženství, nebo třídnímu původu.
Režisér Mantello zbytečně nezdůrazňuje divadelní aspekt, zároveň se ale nesnaží o syrový naturalismus. Nápadný retro design, deklarativní tón některých replik nebo stylizace flashbacků, které ve druhé půlce trochu nešťastně rozřeďují klaustrofobní napětí v bytě, připomínají, že nesledujeme realistické drama, ale film pracující s divadelní zkratkou.
Nenahodilá kamera
Současně to neznamená, že by Kluci z party trpěli strnulostí zadaptovaného divadla. Členitý byt s mnoha pokoji umožňuje rozehrát akci v několika plánech a oživovat vyprávění změnami prostředí, v nichž se konverzuje.
Rámování postav buď individuálně, nebo ve větší skupině není nahodilé. Stejně jako pohyb či nehybnost kamery vyjadřuje jejich spojenectví či antagonismus a náladu oslavy. Ladné kroužení kolem herců a rychlé střihy pozvolna ustupují delším statickým záběrům a snímání ze zlověstných podhledů.
Vyjma drhnoucího finále jsou Kluci z party dynamické, velmi dobře napsané a zahrané konverzační drama, které upozorňuje, jak destruktivní dopad na charakter člověka mohou mít předsudky, s nimiž se potýká. Přes zdání tolerantnějšího smýšlení většinové společnosti tato myšlenka dodnes zůstává aktuální. Srovnatelně přesvědčivě ji však vyjádřil již Friedkinův film, lépe vygradovaný a méně doslovný. Nový snímek připomíná coververzi se stejnými slovy, lepším zvukem a slušivějším obalem.
Zatímco na konci 60. let ale bylo skoro nemožné najít herce, kteří by chtěli ztvárnit homosexuály, v případě nového filmu stáli zástupci sexuálních menšin před kamerou i za ní a distributorem je globální streamovací platforma. Nejobjevnější poznatek Kluků z party lze tedy spatřovat v tom, jak hladce vznikli a jak málo lidí zřejmě pohorší svou existencí.
Kluci z party
Režie: Joe Mantello
Film je k vidění na Netflixu.
