Když svět končí. Film Potopa je jedním z nejpůsobivějších debutů posledních let

Vesnicí usazenou v malebné, kopci opředené krajině zní varovná siréna. Jen pár mil vedle plánovaná exploze srovnala se zemí sousední osadu, čemuž tamní obyvatelé přihlížejí. Vědí, že jejich vísku záhy čeká pravděpodobně to samé. Jedny z prvních záběrů filmu Potopa jsou začátkem konce. Konce života a opěrného bodu osadníků, kteří ve specifickém (a v určitém ohledu izolovaném) mikrosvětě přežili několik generací. Je počátek 80. let minulého století a sedm rusínských vesnic je postupně likvidováno, aby oblast mohla sloužit jako nově vytvořená vodní nádrž. 

Režisér Martin Gonda v režijně naprosto suverénním debutu vypráví individuální historii místa, které už na mapě nenajdeme. Zatímco české ponory do socialistické éry jsou většinou kosmopolitní, nesvázané s lokálními specifiky, Gonda jde jinou a mnohem podnětnější cestou, stejně jako například loňský snímek Perla od Alexandry Makarové. Zmiňme i další brilantní debut Nahoře nebe, v dolině já, který se taktéž věnuje minoritní, konkrétní a silně unikátní subkultuře.

Všechny tři snímky sdílí spoustu znaků. Jsou nesmírně organické, pocitové a konkrétní oblastí portrétují s vtahující ambivalencí, jež je stejnou měrou syrová i něžná. Zapadlé vesničky se jeví jako neperspektivní, kořeny však nelze jen tak odstřihnout. Jejich strnulá neměnnost a zaběhlý cyklus jsou v něčem konejšivé. A vždy se nabízí otázka, zda by to jinde bylo lepší.

Kořeny nelze jen tak odstřihnout 

Vyprávění Potopy je rámované příběhem dospívání dívky Mary. Ta žije sama s otcem Alexandrem, kterého právě propustili z práce a jenž dceři jasně nalajnoval život: bude se s ním starat o dům a hospodařit. 

Mara ale touží z vesnice uniknout, příznačně s hlavou upřenou do nebes sní o tom, že jednou bude pilotkou. Za svým snem tak jde tajně, otci navzdory. Kolem ústřední dvojice tvůrci rozkreslují komplexní kolorit tvořený řadou postav, které byť by mohly sklouznout k prostoduchému figurkaření, díky významotvorné práci s detaily i pečlivé volbě replik působí autenticky. Film nad nikým a nad ničím nevynáší definitivní rozsudky. Křehce a empaticky sleduje každého jednotlivce. 

V hlavní roli ticho 

Emocionálním jádrem filmu je dynamika postavená na rozkolu mezi touhou zůstat (Alexandr) a touhou uniknout (Mara). Obnažuje nitro a zamlčované myšlenky ústřední dvojice postav. Hlavní roli hraje ticho, tlumené pohledy i náhlé výbuchy, nic nepůsobí strojeně. A to především díky důrazu na autentické obsazení, složené z rusínských herců, kteří pokud jsou profesionální, mají zkušenost především s divadlem. Inscenace spoléhá na pečlivou cílevědomě motivovanou práci s krajinou a prostředím celkově. 

Emoce postav tvůrci zprostředkovávají především skrze obraz. Barevná paleta je sytá, nikdy však kýčovitě rozjuchaná. Stejnou měrou autoři pracují s tlumenými barvami, precizně tím posouvají změny nálad, což podtrhuje živelná kamera, jež napříč filmem vystřídá hned několik rozličných pohybů. Střihová skladba pak výsledný tvar nechává patřičně dýchat, každý střih má své opodstatnění. Stylisticky jde o naprosto čistý film, který navíc ani nevyužívá mimoobrazovou hudbu. 

Rytmus se drží specifického plynutí času vesnice. Obyvatelé stojí tváří v tvář rozkladu vísky, která pro mnohé znamená celý svět. Řád se rozpadá. Někteří hledí přímo do temnoty, další hledají příležitosti jinde, jiní trucovitě stagnují nebo vyhlížejí konečně příležitost na nový začátek, kterou zákonitě protíná tvrdá deziluze. Jakékoli dosavadní jistoty se mohou ze dne na den rozplynout. Zdrcující, vyhýbající se fatalismu a zemitě nadějeplná Potopa vypráví o proměně ambic i neochotě přijmout zřejmé, o různorodých podobách sebeklamu v podobě odmítání nevyhnutelného. 

Nutnost nových začátků 

Mezigenerační rozkol film reflektuje s maximální citlivostí a empatií. Alexandr s tyranskými konturami je vyobrazen jako muž užírající se výčitkami, chřadnoucím zdravím a strachem, že jej dcera opustí a zůstane sám. Neumí emoce artikulovat a zastírá je tím nejjednodušším řešením – agresí a zraňováním nejbližších. Mara je pak dívkou, která byla nucena dospět příliš brzy. Připravena o mladistvou imaginaci i sny, není ale nádobou na utrpení, nýbrž je přizpůsobivou ženou, která se naučila spoléhat především sama na sebe, aniž by zapomínala na štěstí druhých.

Související

Jak přežít v noční můře? Film Otec je mistrovské drama o vině, které neuniknete

Martin Gonda natočil jeden z nejpůsobivějších lokálních debutů posledních let. Skrze specifickou událost nepateticky a upřímně přechází k univerzálním motivům dospívání i nutnosti nového začátku. A činí tak strhujícím způsobem, jehož síla tkví v otevírání bolestivých ran minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Ukazuje totiž, že tyto tři roviny v jeden moment neoddělitelně koexistují. Ať už si to chceme připustit, nebo ne.