Mnohé katastrofické snímky ve druhém plánu portrétují určitý společenský vzorek. Obří asteroid řítící se k Zemi, zničující požár nebo smrtící epidemie v nich představují zkoušky charakterů. Lidé zastupující různé profese, generace a sociální vrstvy pod tlakem dávají průchod svým nejlepším i nejhorším vlastnostem.
"Předapokalyptická" satira K zemi hleď! dělá z tohoto sociálně-kritického podtextu hlavní složku vyprávění. Sleduje postavy tak fascinované sebou a svými zájmy, že globální katastrofa je pro ně jen otravnou přítěží.
Režisér Adam McKay, známý jako autor Sázky na nejistotu, a spoluautor námětu David Sirota měli potřebu dát světu jasně najevo, že oni lhostejní nejsou. Jejich komedie se očividně zrodila ze vzteku, ne z dlouhého rozmýšlení. Není toho přitom málo, nač jsou naštvaní.
Mezi terči, které není těžké lokalizovat a zasáhnout, najdeme populistické politiky, přetavující každou nešťastnou událost v součást kampaně, asociální miliardáře snící po vzoru Elona Muska o dobývání kosmu, novináře, jimž na sledovanosti záleží více než na lidských životech, i občany odmítající přijmout realitu, protože na rozdíl od dezinformací není lehce srozumitelná.
Kritiku mediálního cynismu, politické korupce, lidské hlouposti a všeho, co jim při psaní scénáře zrovna pilo krev, autoři vedou z levicových pozic. McKay se hlásí k demokratickému socialismu a nikdy nepromešká příležitost rýpnout si do republikánů, zatímco Sirota pracoval jako poradce a autor projevů senátora Bernieho Sanderse, jenž v roce 2016 se svou vizí sociálního státu neúspěšně kandidoval na prezidenta USA.
Sanders tehdy ustoupil Hillary Clintonové, která nakonec prohrála s Donaldem Trumpem. Právě konkrétními kauzami, ale také celkovou polarizující společenskou atmosférou Trumpovy čtyřleté éry je film inspirován nejnápadněji. Ženskou obdobu byznysmena a dnes již bývalého prezidenta hraje Meryl Streepová.
Její postava se stejně jako Trump vyznačuje patologickým narcismem. Pro oba je na prvním místě jejich mediální obraz. Oba na prominentní posty dosazují nekompetentní příbuzné, vybírají nekvalifikované kandidáty do Nejvyššího soudu a ztrácejí rozvahu během takzvaných primárek, konaných vždy v půlce prezidentova funkčního období.
Zrovna v této vypjaté fázi za prezidentkou přichází dvojice vědců, kteří učinili zásadní objev. Doktorandka michiganské univerzity Kate a její profesor Randall, hraní Jennifer Lawrenceovou a Leonardem DiCapriem, zjistili, že Zemi za sedm měsíců zasáhne kometa o průměru pět až 10 kilometrů. Pokud vláda ihned nezareaguje, s vysokou pravděpodobností dojde k vyhlazení populace.
Jenomže prezidentku víc trápí její klesající popularita. Ví, že kdyby voličům oznámila, jak za pár měsíců možná budou všichni mrtví, na oblibě jí to nepřidá.
Spolu s rádci, jimž vévodí její syn v podání Jonaha Hilla, kombinující vulgaritu i oportunismus Donalda Trumpa juniora a Jareda Kushnera, tak hlava státu dbá předně o svou image, ne o budoucnost státu, natož planety.
Hillův rozmazlený spratek nejlépe dokládá, kde vtipnost postav začíná i končí: když rozpoznáme, ke které reálné osobě odkazují. Dál se režisér a scenárista McKay se svými hrubými tahy, vhodnými spíš pro skečový pořad Saturday Night Live, na němž se dřív podílel, většinou nedostane.
Odbornost vědců je v oválné pracovně Bílého domu zpochybněna, závažnost jejich závěru zlehčena. Prý přehánějí. Prezidentka je zařazuje mezi zástup přemoudřelých zvěstovatelů soudného dne a setkání ukončuje nicneřešícím konstatováním "Počkáme a uvidíme". Stejně lehkovážně Trump i mnozí další státníci, ty české nevyjímaje, v uplynulých letech reagovali na varování před katastrofálními důsledky neustálého růstu nebo oteplování planety.
K zemi hleď! je také varovně zdviženým prstem. Adam McKay pouze k vysvětlení toho, že při zachování stávajících ekonomických či myšlenkových modelů civilizace zanedlouho skončí, zvolil názornější výukovou pomůcku než klimatický graf - velký vesmírný objekt letící k Zemi. Přestože Američana k napsání scénáře podnítila naše neschopnost adekvátně reagovat na klimatickou krizi, ve světle posledních dvou let si za kometu lze dosadit třeba pandemii.
Film přitom nezůstává na úrovni vysoké politiky nebo korporací napojených na vládu. Prostřednictvím mikropříběhů jednotlivých postav, ztvárněných renomovanými herci jako Cate Blanchettovou, Markem Rylancem, Timothéem Chalametem či zpěvačkou Arianou Grande, pojmenovává obecnější příčiny současné neschopnosti vypořádat se s krizemi: sebestřednost, prospěchářství, antiintelektualismus, potřebu neustálého rozptýlení.
Cate Blanchettová a Tyler Perry se výborně doplňují coby dvojice rozverných televizních moderátorů. Když do jejich ranní show vědci přicházejí oznámit brzkou záhubu, zpovídají je stejně uvolněně, jako když klábosili o rozchodu popové hvězdy.
V éře twitterových statusů a vtipných memů, kdy se zpravodajství zároveň snaží bavit, není přípustné publikum nudit, deprimovat nebo vést k zamyšlení. Paradoxně se o to však nesnaží ani autoři filmu.
S malou ochotou naslouchat se vědci setkávají v kruzích vládních i nevládních. DiCapriův Randall si zároveň začíná egoisticky užívat mediální pozornost a podléhá stejnému přesvědčení o vlastní důležitosti jako lidé, které se marně snaží mobilizovat. Rovněž jeho kolegyně je se svým nekonvenčním vzezřením a bojovým zápalem, často přecházejícím do hysterie, spíš karikaturou ženy odhodlané spasit svět než uvěřitelnou postavou, s níž bychom se mohli ztotožnit.
Postavy ztvárněné DiCapriem a Jennifer Lawrencovou tak sice nejzřetelněji reprezentují hlas tvůrců, nejsou ale o moc sympatičtější než všichni ti vládní úředníci nebo umělci bez kousku vkusu, pro něž celoplanetární neštěstí představuje akorát záminku k nazpívání kýčovité balady.
Obsazení zpěvačky Ariany Grande do role celebrity, jež nevynechá jedinou příležitost dát najevo svou uvědomělost, patří k McKayovým nejzdařilejším režisérským rozhodnutím. Když si nicméně film se superhvězdným obsazením utahuje z toho, jak hvězdy přesvědčené o vlastní důležitosti zabírají mediální prostor svými marnivými projekty, nepůsobí to moc šťastně.
Jedna z vedlejších dějových linek se točí okolo toho, že profesor Randall je pohledný - nepravděpodobně příjemný vzhled filmových vědců bývá katastrofickým snímkům mnohdy vyčítán. Snímek ovšem ve své sebereflexivnosti nezajde tak daleko, aby připustil, že je součástí problému.
McKay, producent děl, které utržily přes miliardu dolarů, přece sám zastupuje "elity" a zábavní průmysl ovládaný obřími korporacemi. Sdělení, že všichni umřeme, nakonec stejně jako ti televizní moderátoři proměňuje ve špatnou, vcelku nezávadnou komedii.
Jako satira není K zemi hleď! příliš pronikavá ani odvážná, neboť v zásadě jen popisuje absurdní realitu posledních let. Na relevanci získává v momentech, kdy nabývá na vážnosti. Kvůli skicovitému pojetí nepřeberného množství postav, zpravidla definovaných hrstí neurotických tiků a jednou dvěma neřestmi, však serióznější scény z větší části postrádají přesvědčivost.
Místo aby se autoři soustředili na několik hrdinů, uvádějí na scénu stále další jednorozměrné figurky, s jejichž pomocí sice zvýrazňují, ale hlouběji neprozkoumávají jiné projevy institucionální či individuální idiocie.
V katastrofických filmech tragédii obvykle na poslední chvíli zažehná neohrožený mužný rek jako dříve Steve McQueen či později Sylvester Stallone a Bruce Willis. DiCapriův věčně vystresovaný vědátor, který ze sebe bez čtvrtky xanaxu nevymáčkne kloudnou větu, oproti nim nevzbuzuje velkou naději. Odráží úzkost generace, pro niž je globální pohroma něčím tak blízkým, že už na šťastné konce rezignovala. Stejně jako ostatní postavy přispívá k pochybám, jestli si jako živočišný druh pilně pracující na vlastní destrukci vůbec zasloužíme být zachráněni.
Tvůrci ale nerazí totální nihilismus jako Lars von Trier ve vynikající Melancholii z roku 2011, kde se na Zemi řítila rovnou celá planeta. Pouze v souladu se svým skepticismem a politickou orientací odmítají přesvědčení, že by svět mohl zachránit jednotlivec.
Smysl spatřují v semknutí sil a kolektivní akci, byť by mělo jít jenom o společnou večeři. Když k ní protagonisté v závěru filmu sesednou, jde o jednu z mála scén, v níž tvůrci nedávají ostentativně najevo svou intelektuální nadřazenost.
Křečovitá snaha o humor, povýšenost či samolibost ustupují do pozadí, roztěkané vyprávění se zklidňuje. Nastupuje radost z každodenních maličkostí, z přítomnosti milovaných osob a zázraků přírody. Teprve v předtuše zániku hrdinové doceňují vzácnost věcí jinak braných za samozřejmé. Scéna napěchovaná emocemi ale nemůže doznít, protože ji o pár minut později přehluší připitomělý epilog jako z animované grotesky.
Ten naposledy bolestivě připomíná, že sledujeme film s neujasněnou identitou, sešitý z nápadů kolísavé úrovně a překotně stříhaných slovních výměn, z nichž dobrou třetinu by šlo oželet. Dialogy často recyklují tytéž myšlenky a zdlouhavě se dobírají předvídatelných point. Dramaturgicky rozbředlé vyprávění neustále mění tón a místo aby gradovalo, nahodile zpomaluje a zrychluje, zadrhává se, nebo stagnuje.
Přepálenou délkou trpěly již praštěné situační komedie s hercem Willem Ferrellem jako Zprávař, Bratři z donucení nebo Benga v záloze, jimiž si Adam McKay na počátku milénia podmanil americká kina. Již ty byly svým způsobem politické a mnoha vtipnými, byť ne kdovíjak decentními narážkami se vymezovaly vůči sexismu či oligarchii.
Poté co McKay v roce 2015 se Sázkou na nejistotu, dvouhodinovou přednáškou o finanční krizi maskovanou za satiru, přesedlal na prestižní produkci s oscarovými ambicemi, pro něj satirický rozměr přestal být dodatkem ústředního příběhu. Začal určovat podobu díla. Platilo to i pro komediální drama Vice, které představilo bývalého amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho jako primitivního zloducha.
K zemi hleď! je zatím poslední z McKayových ambicióznějších filmů, které jsou však nakonec stejně prvoplánové a banální jako svého času třeba Zprávař. Ten končil odhalením, že idiotský moderátor počasí hraný Stevem Carellem nakonec prorazil jako hlavní poradce prezidenta George W. Bushe.
K zemi hleď!
Scénář a režie: Adam McKay
Film je k vidění na Netflixu.
