Zakladatel divadla Semafor vykládá o svém osobním i tvůrčím životě a filmaři jen naslouchají. Jako by se báli vyrušovat. Vznikl tak především obraz Jiřího Suchého, jak se vidí sám. Jako pracovitý muž, jehož divadlo pro kulturní ovzduší 60. let minulého století znamenalo mnoho, jako textař, skladatel a básník, který rád laskavě laškuje o vlastních schopnostech, jako klidný člověk, který se "lehce pere se životem". Jenže z toho zápasu ve snímku mnoho není.
Je to portrét, který poodhalí kořeny jednoho z nejdůležitějších českých divadel druhé poloviny 20. století, kde vystoupil Louis Armstrong, kde vznikala živá kultura a kde fronty neměly konce.
Olga Sommerová ale příliš ze samotných kvalit básníka a textaře Suchého neodhalí. V jedné scéně jeho přítel a nadšený návštěvník tehdejšího Semaforu Miloš Forman pronese, že jde o největšího žijícího českého básníka. Aniž by on či kdokoli jiný toto tvrzení přiblížil, rozvedl či rozporoval.
Jindy Suchý vzpomene, kterak v jisté době jeho texty co do způsobu frázování a tvorby verše inspirovalo poetické období básníka Vítězslava Nezvala. A to je skoro vše.
Dokument Jiří Suchý - Lehce s životem se prát je v jednom ohledu přece věrný povaze Suchého tvorby: odvíjí se jako ekvivalent hudebně-divadelního pásma, jaká Semafor proslavila. Nevzniká tu však žádný dialog, neodehrává se nic překvapivého.
Spíše než do kin patří do televize, coby příjemně uplývající zpodobnění rozsáhlého encyklopedického hesla, které se ve svých vrcholných okamžicích, především ve druhé půli snímku, dotkne některých bolestných chvil umělcova života - jako byl odchod jeho tvůrčího partnera Jiřího Šlitra či manželky Běly Suché.
V tu chvíli zazní známé Suchého písně, které tyto tragické událostí reflektují. A další píseň doprovodí záběry ze "sovětské pomoci", jak sám aktér s nadsázkou hovoří o okupaci Československa v roce 1968.
Většinou má však dokument podobu nevzrušivého vzpomínání. Suchý se občas potká se svým bratrem Ondřejem a dalšími členy rodiny, jindy sedí nad fotografiemi či videi z rodinného archivu. A tak divák může vidět například zhruba dvouleté bratry Formanovy a Suchého syna Jakuba, na které dělá oči podobně stará dcera režisérky Věry Chytilové.
Jedinkrát dojde na setkání po mnoha desetiletích. To když k Suchému přichází Karel Gott se slovy: "To bych nečekal, že mě pozvete až po 57 letech."
Jenže pak kamera pozoruje dva muže, které nedělí jen propast dekád, ale také bariéra opatrnosti či vzájemné úcty, kterak pozorují videozáznam Gottova "konkurenta" na Zlatém slavíkovi Jiřího Šlitra a decentně žertují, jaký to byl pro mistra soupeř.
Ta scéna ztělesňuje většinu problémů snímku, který se nikdy nepokusí vykročit z bezpečných mantinelů. Nikdy v něm nepadne překvapivá otázka. Kamera pouze odlévá sochu z mramoru, v němž tu a tam - ale opravdu zřídka - probleskne kousek lidského, bolestivého počínání.
Je pochopitelné, že Jiří Suchý nevystupuje ze své celoživotní role. Ve snímku se ale neobjeví žádná síla, která by se jej pokusila ne snad vykolejit, ale pošťouchnout alespoň o píď jinam.
V neděli večer se na to jednou bude se šálkem horkého čaje s mlékem krásně dívat v poklidu obývacího pokoje.
Jiří Suchý - Lehce s životem se prát
Režie: Olga Sommerová
CinemArt, premiéra 26. září
