Film Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí je víc sledem scén z nádražní kanceláře, nádražní hospody i nádraží samotného než uceleným příběhem. V ospalé letní atmosféře žatecké stanice se proplétají osudy - tedy "malé české" osudy - místních zaměstnanců. Bez dramatických situací plynou v poklidu až nudě od jedné domnělé smrti ke smrti skutečné, od fotbalu k plácačce, od motoráku k Pendolinu, od svatby k pohřbu.
Český člověk ještě žije
Snímek je absolutním protipólem česko-norského Restartu a ostatních "trendy" mladých filmů z pražských klubů. Tvůrci by rádi podali zprávu o dnešním životě "obyčejného českého člověka". Avšak daří se jim jen navodit ospalou nádražáckou atmosféru, navíc toto "nedění" působí spíš jako důsledek autorské bezradnosti.
Film se jistě nevyhne srovnání s asi nejslavnějším "železničářským" snímkem. Z Žatce je to"ostře sledovaným vlakem" do Loděnice, kde se natáčela Menzelova klasika, přes Rakovník 103 kilometrů a přibližně 2, 5 hodinky. Filmy jsou však od sebe mnohem dál.
Problematičtí neherci
Režisér Pavel Göbl říká, že se snaží zobrazit skutečné lidi, nikoli z prstu vycucané, papírem šustící dramatické postavy. V první části věty mu lze dát za pravdu: hrdinové působí vcelku přirozeně, byť výběr neherců není úplně ideální. Nakonec působí autentičtěji profesionál Jaroslav Dušek, který se tentokrát naštěstí vzdal obvyklé stylizované polohy.
Nicméně z neherců předvedli zajímavý výkon Jiří Vymětal v roli výpravčího Petra a Patrik David v roli Gejzy: jeho scéna s trampem v nádražní hale působí v kontextu filmu jako zjevení.
#reklama
Papírem však každopádně šustí všechny dialogy, v nichž se mísí pseudopoetické obrazy s násilně hovorovými promluvami a filozofujícími moudry. Dialogů je tu příliš; směs různých jazykových stylů působí zmatečně i nerealisticky, což posiluje často neobratná deklamace.
Na filmu se neblaze podepsal fakt, že vznikl podle divadelní hry a staví právě na dialogu, méně už na akci. Dramaturgie snímku vůbec nevzala v potaz odlišnost filmové a divadelní řeči, děj působí staticky a film je nakonec stejně ospalý jako samo nádraží.
Souputníci
Vidění světa, které mají a prosazují tvůrci filmu Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí, je vlastní i Bohdanu Slámovi (Divoké včely, Štěstí) či Danu Wlodarczykovi (jehož debut Indián a sestřička bude mít premiéru v březnu). Ti ovšem navíc oplývají citem pro příběh, dramatičnost situací a vedení herců, díky němuž jejich filmy působí v kontextu současné české kinematografie nejautentičtěji, nejsilněji, nejemotivněji.
Tvůrci recenzovaného snímku mají stejně poctivý přístup, řemeslnou zdatnost a smysl pro atmosféru (což Pavel Göbl dokázal například už famáckým snímkem Otevřená krajina svobodného muže). Chybí "jen" stejně dobré scénáře, schopnost sdělit o světě něco zásadnějšího a hlavně skloubit tohle všechno do filmu, který bude mít jasný směr, sílu výpovědi a nebanální obsah.
Webové stránky filmu najdete ZDE.
Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí
ČR 2006, distribuce Bontonfilm
Režie Pavel Göbl, Roman Švejda
Scénář: Pavel Göbl, Roman Švejda podle divadelní hry Reného Levínského
Kamera: Jan Horáček
Zvuk: Jiří Melcher
Střih: Tomáš Doruška
Producent: Jiří Konečný (Endorfilm)
Hrají: Jaroslav Dušek, Igor Chmela, Jiří Vymětal, Petra Beoková, Milada Jašová, Roman Slovák, Vlasta Dušek
