Titulním protagonistou černobílého dramatu Mank, které se čerstvě objevilo v nabídce Netflixu, je scenárista Herman J. Mankiewicz. Starší bratr hollywoodského režiséra Josepha L. Mankiewicze roku 1941 proslul jako spoluautor Občana Kanea, jednoho z nejvlivnějších a nejdiskutovanějších filmů v dějinách.
Právě z Mankiewiczovy perspektivy bývalého novináře a divadelního kritika nahlíží Fincher komplikovaný scenáristický zrod Občana Kanea.
Oslňující debut tehdy jen pětadvacetiletého Orsona Wellese o vzestupu a pádu fiktivního arogantního tiskového magnáta Charlese Fostera Kanea rafinovaně rozbořil vypravěčské konvence a využil spoustu novátorských postupů. I proto bývá Občan Kane v prestižních anketách označován za nejlepší film všech dob. S jeho vznikem ale bylo vždy spojeno mnoho legend, mýtů a fám.
Ještě před uvedením usiloval William Randolph Hearst, mediální velkopodnikatel se značným vlivem v Hollywoodu, o zničení negativu i kopií. Právě Hearstovy životní osudy, bezohledné postoje či jeho vztah s mnohem mladší herečkou Marion Daviesovou se staly zjevným - byť ne jediným - předobrazem titulního aktéra Wellesova filmu.
Nynější film Mank, stejně jako Občan Kane z roku 1941, rozbíjí chronologickou posloupnost tradičního životopisného dramatu.
Ústřední dějová linka se odehrává začátkem 40. let na ranči v kalifornském Victorville, kde se alkoholem zdecimovaný Herman J. Mankiewicz, jehož znamenitě ztvárňuje Gary Oldman, zotavuje po autonehodě. Se zlomenou nohou v posteli, v izolaci od okolního světa a v časovém presu začíná mladé sekretářce diktovat první verzi Kaneova příběhu.
V retrospektivních blocích, které uvozují mezititulky připomínající styl filmového scénáře, muž přezdívaný Mank vzpomíná na nejzásadnější události posledních deseti let svého života. Na pomlouvačnou kampaň studia MGM vedenou proti levicovému spisovateli Uptonu Sinclairovi, jenž kandidoval na guvernéra Kalifornie, spory o autorství s Orsonem Wellesem i opulentní večírky v Hearstově paláci, obklopeném nezměrným pozemkem se zebrami a žirafami.
Ačkoli některé postavy jsou fiktivní a jisté motivy vyfabulované, Herman J. Mankiewicz osobně Hearsta skutečně dobře znal. Ve 30. letech byl opakovaně zván do jeho přepychového zámku v San Simeonu, kde se scházela místní honorace, včetně pohlavárů filmových studií. Nakonec se tam Mankiewicz stal nežádoucím hostem kvůli svému nezřízenému alkoholismu, což připomíná jedna z nejzásadnějších scén Fincherova snímku.
Drama Mank nevypráví o samotném natáčení Občana Kanea, nýbrž o předprodukční fázi. Orson Welles v něm vystupuje - na rozdíl od televizního snímku RKO 281 z roku 1999, zaměřeného na stejné téma - pouze v několika scénách.
Film, jehož scénář napsal režisérův zesnulý otec Jack Fincher již v 90. letech minulého století, přibližuje společensko-politické zákulisí a machinace hollywoodských studií i mediálního světa. A právě Mankiewiczovy zkušenosti s nimi zásadně formovaly scénář Občana Kanea.
Více než dvouhodinové drama se věnuje dlouhým debatám mimo jiné o americkém postoji k nacistickému Německu či ideologicky protichůdném vnímání světa republikány a demokraty. Vzhledem k až nenávistnému slovníku mocných konzervativních bílých mužů nebylo načasování premiéry Manka krátce po letošních prezidentských volbách v USA zřejmě náhodné.
Dalším klíčovým tématem, na které se drama zaměřuje, je autorství scénáře k Občanu Kaneovi. Z devíti nominací na Oscara získal zlatou sošku právě a jen v této kategorii, přičemž v titulcích jsou uvedeni jako první Herman J. Mankiewicz a jako druhý Orson Welles. O autorství se ale vždy vedly bouřlivé spory, podporované spekulacemi, že Mankiewicz byl původně ochoten vzdát se svého jména v titulcích a že sebestředný Welles se vydával za jediného scenáristu filmu.
Oběma nakonec Sdružení scenáristů přiřklo rovnocenný autorský podíl, Oscara tedy získali oba. Odborná veřejnost na toto téma však vedla vášnivé debaty ještě desítky let, jak dokládá slavná "protiwellesovská" esej americké kritičky Pauline Kaelové, která roku 1971 v časopisu The New Yorker zdůrazňovala Mankiewiczův klíčový podíl na úspěchu Občana Kanea.
Fincherův film se vyzněním k této interpretaci přiklání, byť Wellesův nesporný umělecký vklad nepopírá.
Gary Oldman hraje Mankiewicze s hlubokým porozuměním pro jeho sebedestruktivní povahu i složitá dilemata, kterým byl vystaven. Místy přitom působí coby zestárlý detektiv drsné školy, který má vždy po ruce lahev alkoholu, je obklopen krásnými ženami a trousí jeden sarkastický bonmot za druhým.
Zdatnou partnerkou mu je Amanda Seyfriedová, jež ztělesňuje Hearstovu milenku Marion Daviesovou. V ní Mankiewicz jako jeden z mála nevidí jen hloupou blondýnku.
Ačkoli je Oldman takřka o 20 let starší, než Mankiewiczovi skutečně bylo v roce 1940, vzhledem k opilecké ztrhanosti jeho postavy tato skutečnost nijak neruší. Pakliže se v poslední scéně reportéři ptají "Mankyho", jak by vypadal jeho projev na Oscarech, měl by se - vzhledem ke svému strhujícímu výkonu - nad odpovědí zamýšlet i jeho herecký představitel.
Mimořádnou pozornost David Fincher věnuje audiovizuální stránce filmu. Přestože Manka natočil na monochromní digitální kamery s rozlišením 8K, dokonale napodobil vzhled i atmosféru klasických černobílých filmů z přelomu 30. a 40. let. Netýká se to pouze způsobu práce s kontrastem světla a stínu, kamerovými úhly, takzvanými zatmívačkami anebo hudbou Trenta Reznora a Atticuse Rosse, kteří při nahrávání využili pouze dobově autentické nástroje.
Perfekcionista Fincher do snímku implantuje dokonce i takové starožitné detaily, jakými jsou problikávající bílá kolečka v pravém horním rohu obrazu - tedy optické značky pro promítače v kině, oznamující, že se blíží konec filmového dílu.
Jedinečná vizuální stránka by nepochybně víc vynikla na velkém plátně než na televizní obrazovce či monitoru. Nejen proto, že v některých nočních nebo pouze slabě nasvícených scénách nejsou všechny detaily černobílého obrazu vždy dost zřetelné. V amerických kinech se však Mank objevil jen ve velmi omezené distribuci v polovině listopadu.
Pro české diváky může být problémem také skutečnost, že tvůrci předpokládají alespoň základní povědomí o meziválečném Hollywoodu. Samozřejmostí je znalost Občana Kanea, neboť na něj drama opakovaně odkazuje. Nejzřejmější citací je detail Mankiewiczovy ochablé dlaně, z níž vyklouzne lahvička se sedativy. Je to variace na ikonický záběr, ve kterém z ruky umírajícího Kanea vypadlo skleněné sněhové těžítko.
Pro plné porozumění filmu je ale stejně důležité mít představu o tom, jakou pozici v továrně na sny zastávali Louis B. Mayer, Irving Thalberg, John Houseman, David O. Selznick a mnohé další skutečné postavy, jež v Mankovi vystupují. Více či méně skrytě se v něm mihne i řada hollywoodských hvězd, včetně Charlieho Chaplina, Joan Crawfordové, Bette Davisové či Carole Lombardové.
Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges přirovnal drama Občan Kane k labyrintu, který nemá střed. Pokud by někdo z diváků očekával, že Fincherovo emotivně střízlivé drama k onomu chybějícímu středu najde nějakou neobjevenou zkratku, nejspíš bude zklamán. To však nemění nic na tom, že Mank je jedním z nejlepších filmů roku.
Mank
Režie: David Fincher
Film je k vidění na Netflixu.
