Hranice života jistě bude srovnávána s filmy M. Nighta Shaymalana, s Vyvoleným a hlavně Šestým smyslem. Najít lze podobnosti s Mementem či Věčným svitem neposkvrněné mysli. A v neposlední řadě se snímky Davida Lynche - a nejen proto, že tu hraje Naomi Wattsová.
Snímek však není odvozeninou: přináší vlastní poetiku i svébytný obraz světa. Na rozdíl od Lynche lze po závěrečné pointě vše vcelku logicky odůvodnit, od Shaymalanových filmů se liší tím, že nepracuje s nadpřirozenem, i když to tak vypadá. Snad nejvíc je podobný Věčnému svitu neposkvrněné mysli.
Ale svit mysli Sama Fostera je mnohem temnější. Tento newyorský psychiatr si neví rady s novým klientem Henrym Lethemem. Podivínským studentem umění, jenž si naplánuje na své blížící se jedenadvacetiny sebevraždu a poté mizí.
Doktor - který před časem zachránil svou přítelkyni Lilu čili Naomi Wattsovou - se proto vydává po jeho stopách. V průběhu téhle cesty se mu však začnou dít čím dál divnější věci. Setkává se s lidmi, kteří jsou nejspíš už mrtví, situace prožívá několikrát za sebou; jeho život začne připomínat tíživou noční můru.
Hranice života však není je napínavý thriller, ale i osobní zpráva o zmatenosti a osamělosti v dnešním světě; v němž už není jasné, co je ještě realita a co už jen přelud. Proč by jinak měl režisér Marc Forster (Ples příšer, Hledání Země Nezemě) téměř totožné příjmení s hlavním hrdinou, jehož horečnatou zmatenost tak skvěle filmařsky vykreslil.
Stvořil svět, který připomíná (zlý) sen - fungováním i vizuálně. Otcové a matky tu nepoznávají své děti a děti nepoznávají rodiče, malým chlapcům na stále stejných místech ulétávají balónky, stěhují se tu klavíry a přízračně tu plují mroži. Jindy se vše kolem Henryho zastaví ve chvíli, kdy s krvácející hlavou postává na newyorské ulici.
Zdánlivě nic tu nedává smysl, ale současně to nepostrádá svou logiku. A mnoho zdánlivých detailů tu má (jako v každém thrilleru) svůj význam. To vše se odehrává v temných místnostech, na točitých schodištích, přes průhledy na obrovské bloky domů.
Že se někdo na takové pouti setká se slepým šachistou či shakespearovskou herečkou Athénou, je ještě v normě. Rozhodně to ale nelze říct o děsivé scéně s Henryho matkou a jejím psem Olivkou či o Samově setkání s kolegyní Beth - obdařenou snad jedním z nejděsivějších hlasů, který kdy z plátna zazněl.
Tíživou, zneklidňující, temnou atmosféru Forster ještě graduje neustálým matením diváka náhlými prostřihy a flasbacky na události, jež se staly... komu vlastně?
Excelentní výkon tu předvádí zejména Ryan Gosling v roli unikajícího a za smrtí jdoucího mladíka Henryho, který prožívá děs a současně pocit zoufalství, že vše je ztraceno ("trénuju na peklo"). Vynikající je i Ewan McGregor v roli muže, který zjišťuje, že přes všechnu snahu nedokáže klientovi pomoci. Jejich hloubka zoufalství je až bolestně patrná.
Škoda, že závěrečné rozuzlení na Brooklynském mostě sice vše vysvětlí, ale zároveň vyzní poněkud banálně a tak trochu shodí vše, co se v předchozích devadesáti minutách dělo. Ale už kvůli nim to lze tvůrcům odpustit. Kdo by se nechtěl vynořit z pekla?
P.S. Všimnete si, jak se odráží nápis na Lilině tričku v zrcadle v jejím ateliéru.
Hranice života (Stay), USA 2006. Scénář David Benioff, režie Marc Forster, kamera Roberto Schaffer, hudba Asche&Spencer, hrají Ewan McGregor, Naomi Wattsová, Bob Hoskins. 99 minut, distribuce Bontonfilm.
