Šestapadesátiletý americký tvůrce vzešel ze světa nezávislé kinematografie, který před třiceti lety uhranul filmem Sex, lži a video. Poté si ve snímcích jako Dannyho parťáci či Erin Brockovich hrál s konvencemi různých hollywoodských žánrů, aby na Hollywood před deseti lety definitivně zanevřel, když se nepohodl se studiem při přípravě sportovního dramatu Moneyball, neboť chtěl příliš upravovat scénář.
Steven Soderbergh oznámil, že znechucen touto "hrou" s filmy končí. Nynějším snímkem High Flying Bird slib porušil už potřetí, byť jen částečně. Režisér se rozkmotřil pouze s Hollywoodem a novinku, která vznikla s rozpočtem pouhých 2 milionů dolarů, natočil pro Netflix. Její protagonisté svádějí podobný boj jako celoživotně sám filmař.
High Flying Bird pojednává o výluce v nejslavnější basketbalové soutěži NBA, tedy hře, kterou proslavili ze tří čtvrtin talentovaní afroameričtí hráči, ale jejíž pravidla určují převážně bílí manažeři. "Vytvořili hru nad celou hrou," komentuje to jeden z trenérů, který pečuje o talentovanou mládež. Ve filmu tato postava zosobňuje staré ideály, v nichž jde hlavně o sportovní dovednost, ne o machinace v pozadí.
Ale scénář Tarella Alvina McCraneyho, který předloni získal Oscara za film Moonlight, nynější projekt inicioval a Soderbergha k němu přivedl, rozhodně není jednoduchou politickou agitkou "proti systému". Když už, tak jde o komplexní politickou "agitku", která tematizuje povahu samotné politiky v zákulisí sportu a přeneseně každého boje o moc. A která se dotýká toho, jakou roli v politikaření hrají vyjednávání a taktika. Neboť ta není důležitá jen na hřišti, z něhož v celém filmu ostatně příliš nevidíme.
Přesto jde o strhující, rychlé a chytré konverzační drama, kterému nechybí emoce. Neustále překvapuje dalšími rovinami.
Soderbergh se tu vrací ke svému dalšímu oblíbenému tématu: vztahu technologií a moci. Už to nejsou videokazety jako u jeho debutu Sex, lži a video. Nyní jde o digitální technologie a streamovací služby typu Netflix, jejichž vpád do světa dříve ovládaného klasickými celoplošnými stanicemi se tu mezi řádky též řeší.
Velká část zápletky - pojednávající o tom, jak si různí lidé chtějí udržet kariéru, moc či alespoň plat, když NBA, která je živí, kvůli neshodám mezi majiteli a unií hráčů stojí - se odvíjí od kratičkého videa. Kdosi ho nahrál na telefon a zaznamenává, jak se dvě basketbalové hvězdy nechají vyprovokovat k vzájemnému duelu pod košem.
Ten však v době, kdy všichni a všechno podléhá komplikovaným smlouvám a kdy si hráči obrazně řečeno nesmí - výluka nevýluka - sami ani zavázat tkaničku, může mít dopad nejen na jejich kariéry, ale také na mnoho dalších lidí. A hrdina Ray Burke, agent jednoho z těch talentů, se pokouší změnit pravidla této "hry nad hrou". Až do samého konce přitom není jasné, oč a proč se přesně snaží.
A podobně mezi pravidly kličkuje i režisér Soderbergh. Obzvláště v prosklených luxusních restauracích a kancelářích výškových budov je poznat, že jeho film byl natočen na telefon. Obraz je plochý a skrze velké prosklené tabule na scénu dopadá mrtvolné namodralé světlo.
Je to však malá daň za tvůrčí nezávislost, navíc - podobně jako ve svém předchozím hitchcockovském thrilleru Nepříčetná - režisér s tímto nedokonalým obrazem vědomě pracuje. Mrtvolné světlo patří do mrtvolného světa pozdního kapitalismu, v němž virtuální hry mají větší důležitost než ty reálné.
Film je proložený výpověďmi tří skutečných hráčů NBA, kteří na kameru upřímně vykládají o tom, jak se z nováčků stávají hvězdy, o naivitě i rodině. A tyto dokumentární, černobíle natočené mezihry zintenzivňují napětí z toho, jak v samotném vyprávění bezelstní mladí talentovaní hráči, kterým manažer Ray vědomě říká "chlapci", nikoli "muži", jsou plně v rukou svých manažerů a agentur, které je zastupují.
Ale veškeré, zdánlivě jednoduché opozice se neustále průběžně komplikují. Toto není střet dvou stran, ale vrstevnatá partie, u níž divák nikdy neví, kdo je zrovna na tahu. A kdo tahá za pomyslný kratší konec.
Film se navíc dotýká širší historie afroamerické menšiny, včetně otrokářství, ale vždy přirozeně, s vtipem, či během plamenných konverzací, kdy jedna postava zpochybňuje stanoviska jiné.
High Flying Bird svůj název odvozuje od slavné folkrockové písně, již nazpívali mnozí interpreti a která tu zazní v podání černošského muzikanta Richieho Havense. Když zpívá "Pane, podívej se na mě, jsem tu zakořeněn jako strom", zaznívají v těch emotivních slovech i přední kvality Soderberghova snímku.
High Flying Bird
Režie: Steven Soderbergh
Netflix 2019
Přestože vypráví o mnoha složitých a vzájemně propojených tématech, vždy za tou hrou a taktizováním cítíme živé lidi s jejich kořeny hluboko zapuštěnými - třeba do ulic newyorské čtvrti Bronx. Lidi, jejichž staletou historii si stále občas až příliš přivlastňují běloši, spjatí spíše s chladnou železobetonovou architekturou kanceláří na Manhattanu.
High Flying Bird je natočený na kameru, co se vejde do kapsy. Ale do kapsy strčí většinu konkurence s násobně většími rozpočty.
