"Nikdy jsem se nevyrovnala s rolí filmové hvězdy. Měla jsem komplexy z vlastní úspěšnosti," svěřila se herečka, která okouzlila diváky křehkým a zdánlivě všedním způsobem i bezprostředností, s níž vytvořila typ moderní, emancipované a zranitelné ženy.
Dcera italské herečky Elsy Lunghiniové a francouzského vojáka přišla na svět v Alžíru (do Francie se rodina vrátila, když bylo Marlene osm let). Dospívala v Dijonu, ráda malovala a uvažovala o dráze módní návrhářky. "Ale rodiče mě drželi zkrátka a herectví pro mě bylo jedinou možností, jak se dostat z domu." Aby utekla přísné výchově, začala vystupovat se svým bratrem - hrála komické skeče, on ji doprovázel na piano a akordeon. Zalíbilo se jí to.
"Jsem herečkou jen náhodou a náhoda mě dovedla až ke slávě," svěřila se jednou novinářům. "Režisér Jean-Luc Godard si mě vybral na základě fotografie - potřeboval hermafroditní typ pro svůj film Mužský rod, ženský rod (1965). Byla jsem ráda, ale nic jsem pro to neudělala," vzpomínala. Herečka s půvabnou tváří plnou pih lemovanou rusými vlasy a tyrkysově zelenýma očima se brzy uplatnila v kriminálkách. Za zmínku stojí Poslední adresa (1969), Deset strašných dní (1971), Válka policajtů (1979) či Špinavá záležitost (1980).
Časem se Jobertová přehrála do psychologických poloh: ztvárnila třeba ženu, která se musí smířit s amputací ňadra ve filmu Nahá láska (1981), v Zastíněné ženě (1993) zase vytvořila portrét oběti překonávající psychické trauma.
Uplatnila se ale také jako zpěvačka a textařka a nikdy ani zcela neopustila malování. Autorka několika úspěšných knih pro děti a držitelka čestného Césara už sice hereckou dráhu opustila, v rodinné tradici ale pokračuje její dcera, herečka Eva Greenová.
