Původem skotský komiksový scenárista Grant Morrison vnesl do amerického komiksu spoustu bizarních nápadů. Čeští čtenáři znají převážně jeho práci pro velká nakladatelství Marvel a DC, kde si pohrával se známými hrdiny a padouchy Batmanem, Jokerem či X-Meny.
Základem seriálu Happy je však Morrisonova stejnojmenná krátká komiksová novelka pro americké nakladatelství Image, zaměřené na dospělejší čtenáře.
Jednoduchý nápad o partnerství alkoholem nasáklého hrdiny a pohádkového koně v komiksu skončil u celkem jednoduché variace na krimi příběhy o extrémně drsných, cynických a životem převálcovaných protagonistech. Kolik bláznivého potenciálu v tomto námětu je, ukázal teprve seriál.
V něm došlo ke spojení dvou extravagantních tvůrců. Morrison coby spoluautor a producent rozvedl svou vizi s režisérem Brianem Taylorem do opulentní jízdy plné násilí a podvratného humoru, která neustále překvapuje diváky tím, kam až lze zajít.
Taylor je známý akčními filmy jako Zastav se a nepřežiješ, které vypadají, že v nich všechny postavy jsou neustále na drogách. A někdy opravdu nonstop jsou.
Happy se zhusta odvíjí v Taylorově hyperkinetickém a nadsazeném režijním stylu, kde ke krvavé akci slouží všechno, co hrdinové zrovna mají k dispozici. Zároveň ale tvůrci nachází místo pro chvilky dojemné, a dokonce roztomilé. Což je o to pozoruhodnější, že s dětským divákem tato výstřední podívaná plná vulgarity, obscénnosti a krve rozhodně nepočítá. Navzdory tomu, že ústředním tématem první řady jsou Vánoce a té druhé Velikonoce.
Není nutné slyšet vtípek z úplně poslední části seriálu, že Nick Sax je takový skutečný John McClane. Od začátku tvůrci zkoušejí, kam až lze posunout typ moderního akčního hrdiny, jak ho coby hrdina McClane ustanovil Bruce Willis ve snímku Smrtonosná past. Tedy chlapíka, co má spíše důvtip než svaly a co si v osobním životě nedokáže ukázkově srovnat věci.
Nick Sax je Johnem McClanem na steroidech. Či spíše na morfinu, alkoholu a všech dostupných drogách. Christopher Meloni ho hraje jako pološílené stvoření s často vypoulenýma očima, které však neustále pomrkává na diváky, že vše je nadsázka.
Ústřední téma seriálu Happy představuje záchrana dětské nevinnosti, ale také záchrana všech dospělých hrdinů, kteří nikdy nedospěli, či spíše uvízli v mentální pubertě. A vlastní nedospělost maskují co největší extrémností všeho, co dělají. Výsledkem je dílo, které neustále překračuje všemožné hranice i tabu, občas včetně hranic dobrého vkusu.
Ty v dobrém smyslu nejulítlejší komiksy pro dospělé se málokdy dočkají seriálových či filmových adaptací. Hrané filmy a seriály už povahou tíhnou k větší realističnosti. Happy je opačný případ: co bylo v komiksu jen načrtnuto, posouvá mnohem dál.
Je to přehlídka násilných Santa Clausů, perverzních mučitelů, velikonočních zajíčků v latexových sado-maso oblecích a dalších vyšinutých motivů. Nick Sax zachraňuje dívenku Haley před úchylným světem, zároveň, aniž by to tušil, neúspěšně zachraňuje sebe sama.
Obzvláště ve druhé řadě se seriál mění také ve svérázné rodinné drama. A tady bez zrychleného a zběsilého módu ztrácí náboj. Když se však tvůrci drží kréda "neustále publikum překvapuj dalšími divnými nápady", vše šlape.
Byť má k vážnosti a závažnosti daleko, Happy přesto dovede zasáhnout svými deziluzivními rozuzleními. Navzdory nadsázce tu k happyendům nic nesměřuje, byť padouchům se vždy někdo pomstí. Hrdinové však z boje vycházejí nevratně proměněni. A nikoli nutně k lepšímu.
Happy je jako invaze do dětského podvědomí a zároveň do pokroucené mysli alkoholika či morfinisty. Je to výlet do světa, kde je vše převrácené či zvrácené, do vyprávění mnohdy vtrhávají kousky podivných televizních formátů, neboť jedním ze zlosynů je oblíbený hrdina dětských pořadů a jeho partička postaviček připomínající Teletubbies, pod jejichž kostýmy se ovšem skrývají bytosti připomínající něco mezi amébou a kusem starého masa.
Vedle gangsterů a ďábelských polobohů se ale dějem občas honí imaginární figurky připomínající oživlé hračky jako z filmové série Toy Story. Jen v tomto případě pro otrlejší diváky. Happy je kolotoč nejen nápadů, ale také nálad, někdy až moc okázalý, ale překvapivě se mu daří většinu úletů ve správnou chvíli vybalancovat.
Grant Morrison a Brian Taylor vytvořili audiovizuální večírek, který nebere konce. Snadno se z něj lze probudit s kocovinou, není to party pro každého. Ale v nejsurrealističtějších eskapádách se tento uragán stává ztělesněním toho, jak převést energii komiksového média na obrazovky se vší parádou.
