reklama
 
 

Český lev chce být show. Estrády se bojí, vtipkující vědci ale nudu nezachrání

6. 3. 2016 8:47
Český lev se zbavil Petra Vachlera, ale ještě tři roky poté ho mají všichni plné hlavy. Nepopulární jméno znělo po celý večer Rudolfinem jako ozvěna, každý si nahlas oddechoval, že zlý uzurpátor byl sesazen, píše o vyhlašování filmových cen ve své glose Martin Svoboda.

Jakkoliv je kritika zadupaného konceptu Českých lvů oprávněná, stejně přísný komentář si zaslouží skutečnost, že ještě třetí normalizovaný ročník nejde říct o večeru nic zajímavějšího, než že už ho nerežíruje Petr Vachler.

Ten Vachler, který však udělal ze Lvů mediálně nejvděčnější české ocenění, jehož pověsti by aktuální podání nedosáhlo ani na chůdách. Pořadatelé se nezbavili jen přídomků „trapná“ a „nedůstojná“ show, které jim právem náležely, ale vůbec označení „show“.

Tohle nejsou Oscary

To není nutně špatně. Není přece důvod, aby předávání cen nějak „bavilo“. Jako vysněný vzor nás napadnou velké večery s Oscary a Zlatými glóby, ale je v pořádku, aby se lidé z oboru, většinou známí a kamarádi, jednou do roka sešli, vyslechli v rychlosti, komu se co povedlo, a pak to s gustem zapili. Netřeba spouštět ze stropu konfety, angažovat hudebníky a vymýšlet vtipy.

Takovou podobu slavnostního večera by ale jistě nevysílal první kanál České televize v přímém přenosu, k tomu by nebyl důvod, což se pořadatelům asi nezamlouvá. Lvi pořád chtějí být show. Chtějí, aby jim byla věnována pozornost médií. Po ztrátě konceptu ale neví, jak toho dosáhnout. Sklouznout zpět k estrádě se bojí, protože přiblížit se k Vachlerovu stylu by bylo něco jako morální prohra, a nic jiného se vymyslet nepodařilo.

Úmorné dvou a půl hodinové předávání tedy provázeli přední čeští akademici, kteří nahradili loňské lékaře. Bez ohledu na to, že všichni tito pánové a dámy si zaslouží naši úctu i respekt, jejich spojnice s kinematografií neexistuje. Samozřejmě nejde o lidi zvyklé mluvit na kameru a podle toho jejich výstupy vypadají.

Pokud je chce Česká televize po právu uctít, měla by jim vymezit samostatný večer. Role přihazovačů ve většině případů okatě nacvičených vtipů či neforemných osobních prohlášení nejenže nedává smysl, především jim není důstojná.

Kdo to nominoval?

K samotným výsledkům. Letos o hlavní sošku soupeřily po dlouhé době hned čtyři filmy, jejichž vítězství by bylo legitimní (Domácí péče, Kobry a užovky, Ztraceni v Mnichově, Schmitke).

Přehled vítězů 23. Českého lva:

Přehled vítězů 23. Českého lva:

Film – Kobry a užovky
Režie – Jan Prušinovský (Kobry a užovky)
Herec – Matěj Hádek (Kobry a užovky)
Herečka – Alena Mihulová (Domácí péče)
Herec ve vedlejší roli – Kryštof Hádek (Kobry a užovky)
Herečka ve vedlejší roli – Lucie Žáčková (Kobry a užovky)
Scénář – Petr Zelenka (Ztraceni v Mnichově)
Kamera – Petr Koblovský (Kobry a užovky)
Dokument - Opři žebřík o nebe
Střih - Vladimír Barák (Ztraceni v Mnichově)
Kostýmy - Kateřina Štefková (Sedmero krkavců)
Zvuk - Christoph de la Chevallerie (Schmitke)
Hudba - Johannes Repka (Schmitke)

Není ani tak důležité, že vyhrály zrovna Kobry a užovky, jež z výběru krom samotné své kvality i nejvíc „vyhovovaly“ pojetím i relativním úspěchem v kinech. Což jejich vítězství nesnižuje, u mainstreamových cen můžeme očekávat, že z podobně dobrých filmů bude upřednostněn ten lépe pasující do škatulky. Důležitějším zjištěním je, že se u nás konečně objevuje víc povedených snímků. I přes jejich (během večera směšně zapřenou) skomírající komerční úspěšnost.

Bylo by asi příliš naivní lomit ruce nad tím, že nebyl nominován třeba Patrik Holubář ze snímku David, úlohu hledání neobjevené kvality měly plnit spíš Ceny kritiky a nechopily se toho ani ony.

Potěšily alespoň dvě technické sošky pro Schmitkeho a scénář musel samozřejmě získat Petr Zelenka za své mnohovrstevnaté Ztraceny v Mnichově.

Poněkud fádní snímek Opřít žebřík o nebe ukázal, že hlasující přistupují ke kategorii dokumentu velmi konzervativně. Což potvrdila i překvapivá absence nominace Danielova světa, asi nejvýraznějšího loňského dokumentu i na evropské úrovni.

Ostatní filmové sošky byly rozdány očekávávaně, adekvátně a největší vetřelci v jinak pochopitelném mainstreamovém výběru Wilsonov a Fotograf vyšli s prázdnou. Hranic surreálna dosáhly až televizní kategorie, jejichž princip nominací zřejmě nikdo krom pořadatelů příliš nechápe. Každopádně se mohly mezi nominovanými dramatickými seriály octnout i Přístav a Vinaři, protože je doporučily samotné stanice. Což je ekvivalent toho, kdyby byl na Nobelovu cenu míru nominován Kim Čong-il, protože by ho doporučila komunistická strana Severní Koreje.

Přístav samozřejmě nezvítězil, přednost dostal Mamon od HBO, tuzemský počin zatím asi nejbližší k západní quality TV. Jinak ale nominované pořady odhalily především mizerný stav tuzemské televizní tvorby.

PS: Zcela mimo hodnocení večera bylo možné pozorovat poněkud zajímavý úkaz. Zatímco zahraniční filmaři děkují svým ženám za to, že je podporují a že jsou jim inspirací, u nás se skoro komicky často objevuje děkovačka „děkuji své ženě za to, že doma vaří a uklízí a já můžu dělat něco pořádného“. Tato věta padla během večera v několika podobách a feministé z ní asi nebudou nadšení.

autor: Martin Svoboda | 6. 3. 2016 8:47

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama