Horory si v Česku převážně mezi mladším publikem získaly příznivce, kteří netrpělivě vyhlížejí nové snímky z celého světa. Proto je škoda, že přímo u nás jich vzniká tak málo a dobrých ještě méně. Jediným povedeným zářezem poslední doby je loňská Nenasytná Tiffany, jež si však pohrávala s žánrovými prvky spíš s nadhledem a úsměvem. Polednice přináší horor v jeho čistší podobě.
Zajeté tvůrčí duo Matěj Chlupáček a Michal Samir (Bez doteku, Hany) tu spolu s debutujícím režisérem Jiřím Sádkem převádí do současnosti klasickou baladu Karla Jaromíra Erbena Polednice. Do hlavních rolí dosazují Aňu Geislerovou a mladou Karolínu Lipowskou, aby je nechali necelou hodinu a půl trápit se pod poledním žárem, který sugestivně nasnímal kameraman Alexander Šurkala (Karamazovi, Ztraceni v Mnichově).
Pěkné střepy
Ovdovělá matka se stěhuje na vesnici, kde vyrůstal její manžel. Před dcerou se snaží jeho smrt utajit, což se jeví poněkud zvláštně, protože doslova všichni ostatní to vědí a neustále o tom mluví. Je tedy nevyhnutelné, aby se dcera „nešťastnou náhodou“ dozvěděla pravdu a začala se prohlubovat propast neporozumění a nedůvěry. Matku navíc pronásleduje místní pološílená žena (Daniela Kolářová), jež kdysi udusila vlastní dítě, protože byla přesvědčená, že jí ho chce se sebrat jakási nadpřirozená moc.
Polednici se nedá upřít snaha o osobitý žánrový snímek s psychologickým přesahem a z každé jedné scény sálá krom horka i viditelná touha tvůrců předvést to nejlepší. Technicky je jejich práce na skvělé úrovni a každý okamžik filmu sám o sobě šlape.
Nezapře se trénink Chlupáčka se Samirem na reklamách a videoklipech, jejich práce se sleduje a poslouchá velmi příjemně. Strach a tíseň se sice nedostaví, nepohodu neútulné díry i životní nejistotu hrdinky ale spolu se Sádkem předávají úspěšně.
Zásadní problémy nastávají ve chvíli, kdy se ze střípků pokoušíme složit nějaký obraz. Polednice totiž selhává jako dramatický celek a ze všech pomalu budovaných příslibů nic nevyplyne. Příběh končí ve chvíli, kdy si postavy prostě řeknou, že už nemají problém, a dlouhé budování pocitu nevyhnutelnosti a osudovosti najednou působí až nepatřičně a zpětně trochu legračně.
Zkratka bez zkratky
Jedním z principů hororů je, že užívají děsu k zpodobnění nějaké fobie, ať na osobní, nebo společenské úrovni. Americké slashery 80. let často tematizovaly sexuální uvolněnost své doby. Sci-fi horory 50. let reflektovaly studenou válku. Polednice, podobně jako Polanského Rosemary má děťátko, zpodobňuje strach svobodné matky přijmout odpovědnost a být schopna vychovávat svého potomka.
Příběh je ze své podstaty výrazně nadnesenou zkratkou a zároveň se snaží budovat věrohodnou a komplexnější psychologii, čímž vzniká silný rozpor. Na první pohled atraktivní žánr psychologického hororu nakonec Samirovi, zodpovědnému za konečnou verzi scénáře, láme vaz.
Před matku jsou postaveny určité dějové body, k nimž musí svým chováním dojít. Ty jsou čistě žánrové a svou nekompromisností si pomalu nezadají s kultovně šílícím Jackem Nicholsonem v Osvícení. A ať se tvůrci snaží sebevíc, k takto výstřednímu chování ji nedokážou dovést coby realistickou postavu tak, jak ji ztvárňuje (sama o sobě skvěle) Geislerová.
A tento problém lze přenést na celou Polednici. Žánrovost (třeba bláznivá Kolářová) a obraz reality (vesnické hemžení) se v ní mísí nepříjemným způsobem, kdy vše zobrazované ztrácí věrohodnost. Divák má tendenci zpochybňovat vše, co vidí, protože „v našem světě“ to tak nechodí.
Tvůrcům se nepodařilo vybudovat filmový svět dost věrohodně, aby nám vnutili vlastní pravidla. Je to škoda, protože v jednotlivostech má Polednice co nabídnout.
