Nominace na České lvy ovládl zcela po právu film Ztraceni v Mnichově, který má 15 nominací ve 14 kategoriích, to protože v kategorii pro mužský herecký výkon ve vedlejší roli se střetají hned dva páni z tohoto filmu (Tomáš Bambušek, Marek Taclík).
Dál se o nejznámější české filmové ceny utkají především Kobry a užovky, Domácí péče, Sedmero krkavců a překvapivě i Schmitke.
Nehrozí tedy žádné "selhání" ve výběru, protože všichni jmenovaní si na poli mainstreamových cen svou pozornost získali právem.
Letos bez překvapení
Vloni nám všem akademici celkem vytřeli zrak, když oproti očekávání ocenili stejně jako Ceny české filmové kritiky malé sociální drama Cesta ven namísto favorizovaného Fair Play.
Letos se podobné překvapení vyhlížet nedá, jak Ztraceni v Mnichově, tak Kobry a užovky, dva snímky, u nichž se dá vítězství tipovat nejvíc, jsou podobného intelektuálního i diváckého ražení (byť Kobry a užovky byly divácky úspěšnější), a černý kůň v podobě Domácí péče je dokonce ještě divácky vstřícnější, mainstreamovější film než oba zmíněné.
Opravdovým „vetřelcem“ mezi nominovanými je tak pouze debutové drama Štěpána Altrichtera Schmitke vznikající za velmi skromný peníz s pár tisícovkami diváků na kontě. Nadějný snímek kompenzuje svými osmi želízky v ohni tradiční absenci debutů a malých produkcí. Proč zrovna Schmitke? Jednoduše měl ze všech debutů zdaleka nejlepší propagaci a pro lidi „od fochu“ bylo nemožné se mu vyhnout.
Herecký výkon Patrika Holubáře v Davidovi, celá skvělá Nenasytná Tiffany či některé technické aspekty Cesty do Říma tak musely ustoupit o řád méně kvalitnímu mainstreamu typu Fotograf nebo Wilsonov, protože se zkrátka nedostaly do povědomí publicistů ani akademiků. Můžeme si nad tím postesknout, abychom ale byli fér, podobné limitace sdílejí všechny mainstreamové filmové ceny nejen v Česku, ostatně Ceny filmové kritiky jsou na tom jen o něco málo lépe. Schmitke si své nominace zaslouží, což o to, ale zdaleka není jediný.
Televize pořád "ne"
Stejně tak můžeme být pohoršení, že v televizní kategorii se po boku profesionálního Mamonu objeví antikvalitní seriál Vinaři, na druhou stranu: zkuste si sami vyjmenovat pět opravdu kvalitních loňských dramatických seriálů... není to vůbec snadné, vlastně je to takřka nemožné.
Téměř veškeré tuzemské pokusy o „quality tv“ selhávají a spojit televizní ceny s těmi filmovými nás rozhodně oproti důvěře Petra Dvořáka kvalitě nepřibližuje, spíš odkazuje na trvající propastný rozdíl v TV produkci, jež zkrátka nedokáže opustit základní tužby diváků a nabídnout opravdovou kvalitu, s níž jde ruku v ruce i jistá vyhraněnost.
Zatímco na poli filmové produkce se ročně může objevit pár kvalitnějších kousků, televizní diváci musí stále čekat především na to, s čím se vytasí HBO.
Výmluvná je u Českých lvů existence pětice nominovaných v každé kategorii, což je číslo vzhledem ke kvalitě tuzemské produkce opravdu astronomické a v mnoha nominacích, předně těch technických, vidíme bezradnost v tom, jaké filmy vůbec nominovat. Což samozřejmě není chyba akademiků.
