Recenze - Od července do půli prosince měla českou premiéru trojice švédských filmů natočených podle mimořádně prodávané literární trilogie Milénium. S romány Stiega Larssona je však jedna zásadní potíž - a sice že jejich výjimečnost není založena na příbězích, ale spíš na jejich specificky literárním způsobu vyprávění. K nim by filmové verze musely nalézt adekvátní alternativu. Ale našly?
Romány jsou otevřeně postavené na užívání nejotřepanějších konvencí: dalekosáhlé rodinné propojení, mocná špionážní spojení, absurdní dějové zvraty, boj idealistů proti systému, zkorumpovaní policisté, všemocní hackeři... Text sám však dává jasně najevo, že tyto konvence důvěrně zná, ovládá a klade vedle sebe do vzorců v promyšlené hře. Každá kniha pak zapojuje jiný žánr: první je detektivka, druhý politický thriller, třetí špionážní román a soudní drama.
Inovativnost předloh
Schválně zkuste někomu děj celé knižní trilogie převyprávět. Za a) bude asi poněkud zmatený z přívalu (ve vašem vyprávění nutně redukovaných) informací bez zřejmých souvislostí. Za b) se pravděpodobně neubrání pocitu, že poslouchá resumé něčeho strašně povědomého, s čím se už mnohokrát setkal a za c) to vlastně ani moc dál poslouchat nechce. Zvláště pak, když ve chvíli, kdy se příběh konečně někam začne ubírat, vyhlásíte pauzu na oběd.
Výborně, právě jste se dostali do pozice diváků, kteří se s Larssonovými knihami dosud nesetkali a zabloudí do kina. Takovým zřejmě ani nemá smysl vysvětlovat, že inovativnosti předloh nespočívá v příběhu a stojí na způsobu, jakým se charaktery postav skládají třeba ze čtyř různých zdrojů, zmnožují se centrální perspektivy, vrství se přes sebe různé typy informací i jejich interpretací.
U prvního filmu přepis děje ještě docela fungoval, ačkoli odkrajoval tři čtvrtiny významů. Šlo o detektivku - a zvědavost založená na touze vědět jak to tehdy bylo diváka posouvala od scény ke scéně. Ale jakmile se další dva filmy přesunou k politickému, špionážnímu a soudnímu dramatu, nastává problém. Otázku Jak to bylo? má nahradit otázka Jak to bude? Což vyžaduje zapojení zvědavosti úplně jiného typu: Chci ten příběh dál sledovat, protože mě zajímá.
Nenapadá mě, jaký divák bude u sledování druhého filmu tento typ zvědavosti pociťovat. Mladá a geniální, ale asociální hackerka Lisbeth Salanderová si na konci prvního filmu ukradla moře peněz, a tak se nudí. Ve vizuálně explicitní scéně si krátí dlouhou chvíli souloží se svou kamarádkou a koupí si velký byt. A sem tam zkontroluje, zda na ni její perverzní poručník, kterého úspěšně vydírá za znásilnění, píše na sociálku patřičně pozitivní posudky.
Napětí pomálu
Michael Blomkvist, spolumajitel angažovaného časopisu Milénium, teď taky moc věcí na práci nemá; konzultuje práci nového redaktora Douga, který pro něj píše článek o švédském obchodu s bílým masem. Mezitím se na plátně objevuje bělovlasý obr a zabíjí lidi. Doug, jeho partnerka i Lisbethin poručník jsou nečekaně zavražděni.
Všechno ukazuje na Lisbeth, a tak se Blomkvist pouští do vlastního vyšetřování, aby ji očistil. Ale protože divák pravdu z velké části zná, a zároveň má (a bude mít i nadále) pocit, že ničemu pořádně nerozumí, napětí je v celém tom galimatyáši žánrových konvencí pomálu.
Blomkvist putuje od člověka k člověku, pořád se dozvídá nějaká nová jména a hledá mezi nimi souvislosti. Jenže ve filmu je postav jako na módní přehlídce: redakce Milénia, policie, padouši. A prostě jen tak jsou; žádné vlastní příběhy nemají a občas něco pronesou. Lisbeth sem tam někoho hackne nebo fyzicky mučí, i když není příliš zřejmé proč a co si z toho odnese… a mezitím se na plátně zase objevuje bělovlasý obr.
Prostorově plochá televizní estetika jako z německého seriálu atmosféru druhého filmu jenom definitivně pohřbívá a závěrečná série scén, která měla v románu otevřeně parodický nádech, je ve filmu jen trapná.
A totéž platí i pro třetí díl, jehož předloha byla navíc ještě mnohem výrazněji založena na perspektivních hrátkách. Pomocí postupů a slovníku špionážního románu psala alternativní švédskou historii - a to z pohledu fanatických, své „misi" oddaných starců. Ve filmu ale důchodci ve zkratkovitých vsuvkách jen něco absurdního činí a plánují. Zatímco v románu měla jejich perspektiva rozsah stovek stran, ve filmu jde o minuty - pro diváka naprosto nepochopitelné.
Zůstává tak tuctová thrillerová zápletka, ve které se ale není důvod o nikoho bát, a příprava na soud s Lisbeth Salanderovou, jehož pointa (hlavní důkaz) je celou dobu zřejmá. Což byl v románu jasný účel a pozornost se nesoustředila na výsledek soudní scény, ale na hru s argumentací a se slovíčky. Ve filmu se rozsáhlá soudní pře zdrcla do několika slovních výměn - a zůstalo jen původně ironizované klišé.
Spousta lepších filmů
Teď mi můžete oprávněně namítnout, že argumentuji stylem, že filmy jsou špatné, protože nejsou romány. Jenže já se snažím vysvětlit, že romány jsou dobré především z důvodů, které filmy v důsledku svých mediálních odlišností jednoduše nemohly doslovně přebrat: přesuny informací, typy různě subjektivizovaných popisů, způsoby označování entit (nejdříve ustálené popisy, pak jména nebo přezdívky, které užívají jen některé postavy) a ona mnohasetstránková omezení perspektiv.
Abych mohl filmovému Miléniu přisoudit stejná pozitiva jako románovému, což bych rád, muselo by nabídnout plnohodnotnou kinematografickou alternativu jeho postupů: stanovit podmínky, za nichž bude skrznaskrz konvenční příběh ve své audiovizuální podobě především záminkou pro promyšlenou hru se žánry a divákem, jeho znalostmi a očekáváními.
Ukažme si to na asociální Lisbeth, jejíž zdánlivě absurdní jednání je řízeno jasným systémem motivací, které čtenář zná a může jí fandit. Lisbeth myslí ve specifických morálních normách, je schopna vidět věci v jiných souvislostech než zbytek postav a má zřejmé důvody, proč se nechce bavit s Blomkvistem nebo spolupracovat s policií.
Filmy sice některé z těchto motivací poví, ale něco povědět ještě neznamená, že se divák s postavou „spolčí". Abyste fandili Hannibalu Lecterovi nebo Dexterovi, rozhodně nestačí, že vám nějaká postava řekne, že jsou to vlastně fajn lidi, i když teda zabíjejí lidi - k čemuž nicméně mají své důvody.
A právě na dynamicky rozvíjeném vztahu mezi Blomkvistem - který je ve filmech za naivního, ale zapáleného troubu - a Lisbeth stojí značná část působivosti románové trilogie. A to i přesto (nebo proto), že se většinu času vůbec nepotkají.
Mohl bych napsat i něco ve stylu, že pokud máte rádi špionážní romány nebo soudní dramata, tak si na oba filmy zajděte, ale nějak vlastně nevím, proč bych to dělal, když je spousta mnohem lepších špionážních filmů, politických thrillerů i soudních dramat. Určitě bych vám doporučil přečíst si Larssonovy knihy, protože jde o dobře vymyšlené romány s jasně využívanými konvencemi. Jejich švédské filmové adaptace jsou však jen špatně vyprávěné konvenční příběhy.
