Snímek inspiroval článek Marie Brennerové nazvaný Soukromá válka Marie Colvinové, který téhož roku vydal časopis Vanity Fair. Zároveň film cituje válečné reportáže, které Colvinová napsala.
Nebojácnou, své práci posedle oddanou americkou novinářku s typickou černou klapkou přes oko sleduje režisér Matthew Heineman v jedenáctiletém časovém úseku od roku 2001. Tehdy se reportérka, do které se pozoruhodně převtělila někdejší Bond girl Rosamund Pikeová, vydává na Šrí Lanku natočit rozhovor s vůdcem militantní separatistické organizace Tamilští tygři. A právě tam po výbuchu raketového granátu přichází o zrak v levém oku. Navzdory vážnému zranění však článek dokončí na nemocničním lůžku ještě před vypršením uzávěrky.
Drama následně přibližuje i její další klíčové zahraniční mise, včetně rozhovoru s libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím krátce po vypuknutí takzvaného arabského jara. Zhruba poslední čtvrtina životopisu se zaměřuje na působení Colvinové v povstalecké enklávě syrského města Homs v průběhu dosud trvající občanské války, která se jí stala osudnou.
Britský scenárista s íránskými kořeny Arash Amel zároveň nahlíží - místy možná příliš zkratkovitě - do neuspořádaného soukromí protagonistky. Nezastírá, že Colvinová v důsledku svých zranění i otřesných událostí, kterých se stala svědkem, vedla soukromou válku s vlastními démony, vyvolanými posttraumatickou stresovou poruchou.
V hlavě slyšela podivné hlasy, pronásledovaly ji děsivé představy a noční můry, což vyvolalo závislost na tvrdém alkoholu i cigaretách, a hlavně se to podepsalo na nefunkčních partnerských vztazích. Nejpevnější, byť pouze pracovní partnerství Colvinová vytvořila s nezávislým fotografem Paulem Conroyem, kterého ve filmu střídmými prostředky ztělesňuje dívčí idol Jamie Dornan, představitel miliardářského zvrhlíka z Padesáti odstínů šedi nebo Jana Kubiše ze čtyři roky starého Anthropoidu.
Marii Colvinovou tvůrci hollywoodsky neidealizují ani neheroizují. Stejně tak nepřehlížejí její lidské slabosti: profesní svárlivost, vzpurnou neochotu dodržovat pravidla, ale třeba i ženské obavy ze stárnutí či zklamání, že se nikdy nestala matkou. Tím ovšem nijak neoslabují její obdivuhodnou odvahu a nedocenitelný lidskoprávní význam její práce.
Ideální představitelku Colvinové, kterou nebezpečí přitahovalo jako můru plamen, tvůrci našli v britské herečce Rosamund Pikeové, proslavené 18 let starou bondovkou Dnes neumírej. Komplikovanou postavu s podkopanou psychikou hraje intenzivně, sveřepě nepoddajně, schopná věrohodně střídat protikladné emoce během jediného záběru.
Pikeová dokonale odpozorovala novinářčinu mimiku i řeč těla. A jak dokládá závěrečná archivní vsuvka, ve které se krátce objevuje skutečná Marie Colvinová, herečka přesně napodobuje i barvu jejího hlubokého, zastřeného hlasu či útržkovitý hrdelní smích.
Svůj výkon Pikeová propracovala do detailů, jak dosvědčuje například neustálé mimoděčné dotýkání se "pirátské" pásky přes oko. Když ji má odložit před milencem, pro odkvétající atraktivní ženu je to vyjádření mnohem větší intimity a důvěry, než když se vysvlékne donaha. Rosamund Pikeová byla za dosud nejlepší výkon kariéry nominována na Zlatý glóbus, oscarová akademie ji naopak ignorovala.
Soukromá válka je prvním hraným filmem dokumentaristy Matthewa Heinemana. Zúročil jím zkušenosti ze tři roky starého dokumentu Město duchů, uvedeného na festivalu Jeden svět. V něm zachytil riskantní práci syrských občanských novinářů informujících o zvěrstvech, která spáchali teroristé samozvaného Islámského státu v syrském městě Rakka.
Výjevy z konfliktních zón s dokumentární autentičností zobrazuje i Soukromá válka. Ústřední postavu, pod palbou se pohybující mezi stromy v džungli či v sutinách měst, zabírá nervní ruční kamera - jako by ji držel přímo jeden z vojáků, kteří dopisovatelku doprovázejí.
Díky kontaktnímu způsobu snímání sugestivně vyznívá především scéna, ve které se Marie Colvinová ve společnosti fotografa a místního řidiče pokouší proniknout do irácké Fallúdži přes zátarasy střežené vojáky Saddáma Husajna. Kamera v divákovi stimuluje pocit, jako by i on byl členem posádky terénního vozu, jež nerozumí, co na ni ozbrojenci pokřikují. A netuší, zda nebude v příštím okamžiku zastřelena. S podobnou realistickou strohostí - a bez přepjatých emocí - je zobrazena i zpravodajčina smrt v syrském Homsu.
Přestože se tvůrci dotýkají několika nedávných choulostivých konfliktů, politicky zůstává drama spíše neutrální, stejně jako ve svých článcích byla nestranná Marie Colvinová.
Výjimku představovala jen její poslední reportáž o humanitární katastrofě v Sýrii. V ní několik hodin před smrtí v přímém satelitním přenosu vyvrátila lživá tvrzení prezidenta Bašára al-Asada, který prohlašoval, že jeho vojáci bombardují pouze teroristy.
Film vzdává upřímný, nepatetický hold výjimečné válečné korespondentce, kterou nezajímalo politické pozadí konfliktů, protože pro ni nebylo důležité, jaký typ letadla bombarduje vesnice v Iráku, Afghánistánu nebo Sýrii. Na sebevražedné mise ji opakovaně hnala potřeba vypovídat o utrpení bezbranných civilistů. A také sdílet jejich příběhy s těmi, kteří mají to štěstí, že v téže době žijí v blahobytu na opačném konci planety.
Soukromá válka
Režie: Matthew Heineman
Film je k vidění na HBO GO.
