Novinka šestačtyřicetileté autorky, která na sebe výrazně upozornila hned debutem Grbavica, přesto patří mezi nejsilnější vyobrazení balkánského konfliktu a válečných děsů vůbec. V těchto dnech snímek promítá karlovarský festival, za měsíc zamíří do kin.
Bývalá učitelka Aida působí jako tlumočnice OSN ve Srebrenici, kde se generál Ratko Mladić se srbskou armádou zrovna chystá vyjednávat o mírových podmínkách. Dialog ale vede jen naoko. Píše se červenec 1995 a schyluje se k masakru, při němž zahyne 8372 bosenských mužů a chlapců.
To jsou známá fakta. Režisérka a scenáristka Žbanićová optikou hrdinky zachycuje, jak k něčemu takovému mohlo dojít. Vrací se k vážné notě prvotiny Grbavica, v roce 2006 vyznamenané hlavní cenou Zlatý medvěd v soutěži Berlinale. A v mnohém ji překonává.
Snímek Quo vadis, Aida?, jenž vloni soutěžil v Benátkách, se dostal do nejužší pětice kandidátů na zahraničního Oscara a nyní z karlovarských pláten ukazuje, že naprosto právem.
Nejlepší válečná dramata nezachycují boj, ale děs a absurditu války jako takové. Žbanićová dosahuje téhož, ale nepotřebuje ani bojiště, ani klaustrofobní prostory ponorky v neustálém ohrožení smrtelným výbuchem jako režisér Wolfgang Petersen ve svíravém opusu Ponorka z roku 1981.
Quo vadis, Aida? se odehrává uvnitř nizozemské základny OSN a v jejím blízkém okolí, kde se mačkají tisíce Bosňáků muslimského vyznání a čekají, co s nimi bude. Vojáci se tváří, že mají situaci pevně v rukou a že se všichni nachází v bezpečné zóně. Překladatelka Aida a spolu s ní diváci přitom sledují, že opak je pravdou.
Díky tomu, že se prakticky neustále drží protagonistky, kamera zachycuje narůstající absurditu a hrůznost situace očima jednotlivce, kontaktně, zblízka. Ve strhujícím tempu hollywoodských dramat, přitom bez patosu, opravdu "z první ruky", jako to umějí evropští festivaloví režiséři, když se nalepí na hrdiny a skrze ně hledí na svět.
Aida se po většinu snímku bojí především o manžela a dva dospívající syny, kteří se nedostali do relativního bezpečí základny. A coby spolupracovnice OSN dělá vše pro to, aby rodinu ochránila. Pozoruhodné je, jak se daří zachytit neklid davu, který čeká, co bude, bez jídla, pití a důstojných podmínek. Přitom v daný moment není zřejmé, jaké hrozí nebezpečí.
Generál Mladić zaručuje mírové ukončení konfliktu, jen je třeba splnit pár podmínek. Třeba zkontrolovat, že všichni přítomní jsou opravdu civilisté a nemají zbraně. Nizozemské jednotky mu jdou na ruku, uklidňují situaci, tváří se, že je vše v pořádku. Z horečnatých telefonátů na ústředí, kde jsou všichni na dovolené, je jasné, že se situace bortí pod rukama.
Žbanićová sleduje, jak snadno mohlo dojít k největšímu selhání v dějinách OSN. Jak se generál Mladić prochází základnou, kam by vůbec neměl získat přístup, jak lidem hází bochníky chleba po tuctech, jak ženy v autobusech uklidňuje, že všechno bude dobré. A pak si postupně odváží tisíce mužů za přihlížení či asistence spojeneckých sil.
Quo vadis, Aida? je ztělesněním bezmoci a důsledným vyobrazením toho, jak snadno se lidé mohou stát de facto komplici jedné z nejhrůznějších událostí v moderních dějinách. Byla za tím zbabělost, neschopnost jednat, nepochopení situace? Není důležitá odpověď, o to drsnější je sledovat pozvolné přibližování tragédie, po níž už život nebude jako dřív.
Mnozí tvůrci se věnují vyrovnávání s traumatem, které na dlouho rozdělilo tamní společnost. Třeba podařený snímek Chlapi nepláčou, jenž před čtyřmi roky soutěžil v Karlových Varech, se pokoušel o jakousi terapii mezi válečnými veterány. A sledoval, jak se dobře míněná snaha hroutí.
Žbanićová zachycuje, co tomu předcházelo. A jen v několikaminutovém dovětku ukazuje, kterak vypadá země, kde lidé musí žít s následky genocidy. Je to jistě jen výsek skutečnosti, nezachycuje počátky konfliktu. Ale režisérka se ani nepokouší soudit. Jen ukazuje, s jakou samozřejmostí může dojít k šílenství. A jak nemožné je pak předstírat, že život jde dál.
Quo vadis, Aida?
Scénář a režie: Jasmila Žbanićová
Film je k vidění na karlovarském festivalu, v kinech od 23. září.
