Čtyřiašedesátiletý rodák ze Sarajeva, jenž se přátelí s Vladimirem Putinem, bývá poslední dobou skloňován v souvislosti se svými vyhraněnými politickými názory. Formuloval je třeba při předloňském konfliktním rozhovoru pro DVTV. Jeho filmy sice rovněž čeří emoce, zdárně se však vzpírají černobíle zjednodušenému vidění světa.
Dokládá to především Kusturicova tříhodinová alegorická freska Underground, ve které roku 1995 shrnul válečné dějiny Jugoslávie, včetně jejího rozpadu. Kontroverzní film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes, nástupnické země ho však spíš odmítly.
Za karnevalově třeštivý, zároveň však trýznivý a ani jednu stranu konfliktu jednoznačně neodsuzující portrét celonárodní tragédie byl režisér obviněn z "nežádoucí jugonostalgie", ba přímo z podpory srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Paradoxně právě politikova manželka přitom Kusturicu kvůli tomuto filmu osočila z "očerňování Srbů".
Emir Kusturica je dnes držitelem mnoha prestižních cen. Sbírat je začal již během studií na pražské FAMU, kam byl v sedmdesátých letech minulého století přijat do ročníku Otakara Vávry. Jeho "picassovský" absolventský film Guernica ocenila přehlídka studentských filmů v Karlových Varech.
Po ukončení školy v roce 1978 se vrátil do Jugoslávie a začal pracovat pro sarajevskou televizi. Hned jeho první snímek, drama o incestu Nevěsty přicházejí, vzbudil pozdvižení.
Na filmovém plátně Kusturica debutoval o tři roky později nostalgickou komedií Vzpomínáš na Dolly Bell?, která citlivě přiblížila nesnadné dospívání šestnáctiletého chlapce v periferní čtvrti Sarajeva na počátku šedesátých let. Autobiograficky laděný film, ve kterém rezonovaly ozvuky české nové vlny, obdržel Zlatého lva na festivalu v Benátkách za nejlepší debut.
Kusturicovu prvotinu inspirovala novela bosenskohercegovského spisovatele Abdulaha Sidrana, podle jehož scénáře pak režisér v roce 1985 natočil politickou tragikomedii Otec na služební cestě. Film, který pozoruhodně reflektuje vyhrocenou dobu spojenou se stranickými čistkami maršála Tita ze začátku padesátých let, zazářil v Cannes. Porota vedená Milošem Formanem mu udělila Zlatou palmu a kritici cenu FIPRESCI.
Cesta k Undergroundu
Emir Kusturica se narodil v roce 1954 do bosenskosrbské muslimské rodiny. Vyrůstal na chudém sarajevském předměstí mezi umělci, básníky, kriminálníky a cikány. A mnohé zážitky, které od dětství vstřebával, v roce 1988 přetavil do svého třetího díla Dům k pověšení.
Baladické sociální drama o obchodování s romskými dětmi prolíná téměř dokumentárně naturalistický pohled na životní styl cikánů s magickými výjevy, které reflektují tradiční kulturu tohoto etnika.
Film, v němž Kusturicovy uhrančivé obrazy poprvé kongeniálně podkreslila hudba jugoslávského skladatele Gorana Bregoviće, znovu triumfoval v Cannes, kde získal cenu za režii.
Na začátku devadesátých let začal Kusturica učit na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Podle námětu svého studenta natočil roku 1991 svůj jediný americký film Arizona Dream s Johnnym Deppem a Faye Dunawayovou v hlavních rolích. Bizarně fantaskní, poetický pohled na americký sen obdržel Stříbrného medvěda na Berlinale, pro zaoceánské publikum byl ale asi příliš excentrický.
Počínaje rokem 1991 vypukla mezi jednotlivými republikami Jugoslávie série válečných konfliktů, jež posléze vedly k rozpadu země na několik nezávislých států. Režisér na tyto krvavé události zareagoval s několikaletým odstupem v roce 1995 svým dosud nejnáročnějším projektem, koprodukčním Undergroundem, natočeným mimo jiné v barrandovských ateliérech.
Nepříznivé přijetí groteskní metafory o třech dějinných epochách jeho vlasti, která přestala existovat, se vznětlivého filmaře dotkla. Oznámil, že už další snímky režírovat nebude. Po tříleté odmlce se roku 1998 za kameru přece jen vrátil a převážně s neherci natočil barvitou cikánskou burlesku Černá kočka, bílý kocour. Za impulzivně rozvernou komedii si z Benátek odvezl Stříbrného lva za režii.
Osudy náhodných obětí
Čekání na další hraný film proložil v roce 2001 celovečerním dokumentem Super 8 Stories by Emir Kusturica o turné skupiny No Smoking Orchestra, ve které sám hraje na kytaru. Břitká a živelná "unza unza" hudba, jež propojuje balkánskou dechovku s punkovou energií, počínaje filmem Černá kočka, bílý kocour podbarvuje i další Kusturicovy snímky. Na někdejší strhující vystoupení kapely před 18 lety na karlovarském festivalu účastníci dodnes vzpomínají.
Pro emotivního tvůrce jako Kusturicu představuje výroba hraných filmů vyčerpávající proces. Také proto v posledních dvaceti letech točí s několikaletými pauzami. Ty zaplňuje hraním se svou skupinou anebo účinkováním v dílech svých kolegů, jako bylo Prokletí ostrova Saint-Pierre nebo 7 dní v Havaně. A také občasným natáčením dokumentů o sportovních či politických osobnostech, které mu jsou názorově i lidsky blízké - viz Maradona režie Kusturica o slavném argentinském fotbalistovi či Pepe, svrchovaný život o uruguayském prezidentovi Josém Mujicovi.
Odlehčenější rovinu Kusturicovy hrané tvorby rozšířila v roce 2007 bláznivá komedie o třech přáních nazvaná Závěť. Pro sarajevského rodáka, jenž v roce 2005 přijal křest srbské pravoslavné církve, však palčivým tématem stále zůstává válka v bývalé Jugoslávii, jež vyústila v bombardování země jednotkami NATO a vyhlášení nezávislosti Kosova. Filmař se dokonce aktivně angažoval v kampani proti odtržení Kosova od Srbska.
K bratrovražednému konfliktu se vrátil v roce 2004 tragikomickým snímkem Život je zázrak i svým zatím posledním hraným filmem, válečnou romancí Na mléčné dráze. Ta vznikla před třemi roky a hlavní roli v ní ztvárnil sám Kusturica po boku italské hvězdy Moniky Bellucciové.
Oba filmy metaforickou optikou balkánského magického realismu nahlížejí na osudy náhodných obětí šrapnelového efektu občanské války. Odehrávají se na "nárazníkových" místech bosenských hranic a v obou se "uprostřed bojů, uprostřed vraždění" rozhoří zakázaná láska mezi milenci různých etnik, respektive národností.
Tíže zemské přitažlivosti
Kusturicovy vizuálně vytříbené snímky, jimž rytmus udává temperamentní "folklorní" hudba, překypují vypjatými vášněmi, absurdními situacemi i drásavou tragičností. Jejich součástí bývají surrealistické snové vize, v nichž jsou horkokrevné postavy opakovaně osvobozovány od tíže zemské přitažlivosti. Důležitou symbolickou funkci u Kusturici mívají i zvířata.
Vysoce stylizované, imaginativní, byť místy až manýristické výjevy plné symbolů očividně ovlivnila poetika Itala Federika Felliniho. K němu a jeho zálibě v protikladech se Kusturica ostatně hlásí. A dodává, že svým režijním stylem se pohybuje v rozptylu "od bratří Marxů k Shakespearovi".
