Recenze - Jak poznáte slabší animák? Například podle toho, že jsou v něm nesmyslně vložené taneční a pěvecké sekvence, které slouží jen jako výplň; neposunují děj, a přitom film jako celek rozhodně není muzikál. Snad už jsme se jednou provždy se smrtí Walta Disneyho zbavili toho, že by animovaný film pro děti a rodiče musel být hudební.
Ne tak v Madagaskaru - tady se trsá a trsá, kdykoli dojdou scenáristické nápady. Jde o jakýsi ekvivalent "hudebně zábavného pořadu", kde také vystoupení "taneční skupiny UNO" nikoho nezajímalo a všichni se těšili na Bohdalku.
Bez maskota to přece nejde
Hlavní madagaskarský hrdina, lev Alex, je dokonce definován právě a jen tím, že je podřadný bavič. Snaha udělat z toho velkou zábavu tak zkrátka nemůže nikdy vyjít už jen proto, že vyprávění jeho taneční schopnosti a showmanskou vlezlost nijak zvlášť neironizuje, ale naopak je ve finále vyzdvihne jako prostředek záchrany celé rezervace.
Dalším znakem slabšího animáku bývá, že je v něm nějaký maskot, který nehraje vůbec hlavní roli, ale diváci se na jeho scénky těší nejvíc. Ať už jsou to tučňáci v Madagaskaru, šavlozubá veverka v Době ledové nebo oslík ve Shrekovi. Ano, Shrek, zvláště ve svých pokračováních, nepatří k vrcholům animované tvorby, ale je na umělých reklamních hnojivech vyhnaným produktem, jenž je konzumován ze setrvačnosti.
Kolikrát si člověk ani neuvědomí, že animované filmy postrádají originální příběhy, plnokrevné postavy a vlastní poetiku a styl, a jen napodobují a parodují hrané filmy, bez jejichž předobrazu by nikdy nemohly vzniknout. Proč by pak měly být dobré, když jde jen o odvozeniny s lacinými vtípky? Potenciál animovaného filmu je přece tak ohromný - a my se spokojujeme s takovým málem.
Vzniká tak často pozoruhodný efekt sebeklamu, kdy se diváci spokojí s krátkými povedenými scénkami a vychytanými gesty, ale opomíjejí, že zbytek filmu nijak nevyniká. Už první díl Madagaskaru měl chabý příběh a dvojka je jen odvarem z ponožek jedničky.
Značný kochací zážitek
Zvířata z newyorské ZOO, která prvně ztroskotala na Madagaskaru, nyní jen skončí uprostřed rezervace v africké savaně. Všechny postavy fungují na jedno použití a pokud na tuto jednu strunu hraje opakovaně, tak už se ven linou pouhé tóny nudy.
Madagaskar nakonec kupodivu vyniká jen svým kresebním stylem, který leckdo zbytečně označuje za „zastaralou animaci". Jeho hranaté karikaturní črty působí mnohem výrazněji než klasická zaoblenost jiných animáků a v kombinaci s detailně vyvedenou krajinou skýtají značný kochací požitek.
Toho si ostatně autoři asi byli vědomi, jinak by do filmu nezařadili výjev, kdy se postavičky posadí na okraj jezera a zasněně dlouhé a dlouhé vteřiny hledí do krajiny se zapadajícím sluncem. Krásně udělaná voda, tráva, která už skoro voní, červánky, větřík, pohoda…
Ústřední potíž filmů typu Madagaskaru vidím v tom, že vycházejí z tradice němé černobílé burlesky, což je miniaturní formát, který na ploše několika minut může rozpoutat anarchistické peklo, které smíchy kleklo.
Jakmile se ovšem do neřízené anarchie, podvracející všechny základní hodnoty, vmísí vážně trousená životní moudra a klene se násilně dramatický oblouk, zároveň se popírá i původní osvobozující náboj.
Dobré gagy, trapné chvilky
Celovečerní animáky, které si na chvíli popustí uzdu a pak nás mučí sentimentálními rodinnými či milostnými výjevy a poučkami o hodnotě pravého přátelství, jsou ztělesněným protimluvem, křečovitou snahou nastřádat pod jednu střechu a do jedné stopáže něco neslučitelného.
Komičnost Laurela a Hardyho nikdy nebyla v tom, že by byli opravdoví kamarádi, ale jen loseři, kteří nikoho jiného neměli. Proto si taky mohli ubližovat - a proto, že v jejich vztahu nebyly žádné city, se jim člověk může i smát.
Nechápejte mě špatně: v Madagaskaru 2 je dobrá desítka opravdu skvěle vymyšlených gagů a fórkeců, ale bohužel se mezi nimi musíte prokousat mořem vaty, hlušiny a také několika poměrně trapnými chvilkami, které podle mého názoru vůbec nepatři do filmu pro děti.
Opravdu například nevím, co si caparti odnesou z toho, když je jedna dějová linie postavená na obscénním sexuálním natřásání hrochů, při němž se evolučně nejvýhodněji mají spářit ti nejotylejší.
Velmi otravně působí i americká penzistka a turistka, která s vervou Jackieho Chana surově tluče zvířata. Vidím zásadní rozdíl mezi tím, když se masakrují mezi sebou Tom a Jerry, a tím, když člověk ubližuje zvířatům. To druhé mi nepřipadá vtipné ani v nadsázce, a už vůbec ne podané tak protahovaným a do úmoru opakovaným způsobem, jako se činí tady.
Kam kráčí současné animáky
Celou madagaskarskou sérii, na jejímž třetí díle se už pracuje, pokládám hlavně za děsivé mrhání talentem animátorů a především scénáristy Etana Cohena, jenž už vícekrát dokázal, že mu je vlastní inteligentní a nekorektní pohled na svět.
A když není limitován přikázáními „rodinné zábavy pro všechny a pro nikoho", umí být opravdu vtipný, byť je to humor menšinový - viz jeho seriály a snímky Tatík Hill, My Wife is Retarted, Idiocracy či nedávná Tropická bouře.
Rozhodně v recenzích nezazní poprvé, že z Madagaskaru by byl dobrý večerníčkový seriál, byť vlastně nevýchovný. Ale chodit na něj do kina ukazuje spíš zpětně na bídnou filmovou nabídku.
Výše napsané řádky berte prosím pouze jako zamyšlení nad tím, kam lascivním hroším způsobem kráčí současné animáky a zkuste si sami vzpomenout na snímky, které se vyhýbají laciné hudební pseudozábavnosti, parazitování na jiných dílech i přehnanému a v zásadě pokryteckému moralizování, jež má „vyvážit" anarchističnost těch nejlepších gagů, kvůli kterým jediným má cenu na takový film koukat.
Obviňte mě, že jsem starý, zapšklý a nechápu dětskou duši, protože dětem se takové filmy přece líbí. Na to platí jediná odpověď: dětem se líbí v podstatě všechno, děti nejsou a nemohou být ničeho arbitry.
I když, jak si vzpomínám, na novinářské projekci Madagaskaru 2 vedle mě seděl kolega Pavel Mandys z Týdne se svou malou (dvouletou?) dcerou, která po zatmívačce prohlásila: „Bylo to hrozně strašidelný!" - Což je vlastně docela dobrá recenze a „skvělé doporučení", ne?
Madagascar: Back 2 Africa, USA, 2008. Režie Eric Darnell a Tom McGrath, scénář Etan Cohen, hudba Hans Zimmer. 89 minut, distribuce: Bontonfilm. Premiéra v ČR 13. listopadu 2008.
