Podivná socha bývalého papeže Jana Pavla II. se prohýbá pod náporem vody z čisticí trysky. A brzy už svým nevkusným výzorem začne popuzovat polské věřící, kteří postávají okolo.
"Jan Pavel II. říkal, aby mu lidé nestavěli pomníky," podotýká polský performer, který se svou umělohmotnou atrapou vyráží do ulic v zemi, kde je takových, často kýčovitých pomníků na 600. "Ale lidé s tím jako ovce začali. Papež byl zneužitý až na dřeň."
Výjev z dokumentárního snímku Jak Bůh hledal Karla, třetí celovečerní spolupráce filmařů Víta Klusáka a Filipa Remundy, názorně ukazuje jeden rozdíl mezi dvěma sousedícími zeměmi, které sdílejí 762 kilometrů společné hranice. Češi jsou nejateističtější národ v Evropě, Poláci jeden z nejkatoličtějších. A právě různé paradoxy dnešní víry filmaři vyrazili prozkoumat.
Štáby se do Polska vydaly hned dva. Prvním je režisér a zároveň protagonista snímku Karel Žalud se svým týmem, který v ulicích, kostelích i domácnostech - s typickou českou skepsí - pátrá po tom, jaké podoby má pro Poláky Bůh. A pak je tu Klusákův a Remundův tým, který cestu dokumentuje. Zatímco režisér Žalud vybízí k sebereflexi Poláky, sám je konfrontován se smyslem vlastní mise.
Kritika církevních institucí představuje velké téma současné polské kinematografie. Předloni se drama Klér režiséra Wojciecha Smarzowského o nekalých praktikách katolické církve stalo absolutním rekordmanem v tamní distribuci, za první víkend jej vidělo přes 935 tisíc diváků a s celkovou návštěvností okolo pěti milionů je nejúspěšnějším filmem v polských kinech všech dob. Do těch českých zase nedávno uvedený snímek Corpus Cristi o falešném knězi, který je lepší než praví faráři, také vidělo úctyhodných 1,5 milionu Poláků.
Chladnými sousedy nenechal ani český pohled na tamní víru. "Byl to nejsledovanější film on-line verze polského festivalu Millenium Docs Against Gravity," poznamenává producent snímku Jak Bůh hledal Karla Zdeněk Holý o úspěchu na největším polském dokumentárním festivalu, který se minulý měsíc konal hned v sedmi polských městech zároveň.
Čeští tvůrci ve filmu hovoří s náhodnými chodci, s jeptiškami, kněžími, exorcistou či s rodinou oddaně poslouchající konzervativní antisemitský rozhlas Radio Maryja. Nebo s mužem, který zprvu působí jako stmelující prvek komunity starající se o mládež bojující se závislostmi, ale pak vyjde najevo, že tato hlava podezřele působícího spolku čelila obviněním ze zneužívání.
Právě okamžiky, kdy z polské strany najednou ustává komunikace, kdy se zavírají dveře, patří k těm nejsugestivnějším. Podobnou sílu má jejich protipól, bezelstné a otevřené vyprávění matky o tom, jak její život a život jejích dcer prostupuje kontroverzní katolická rozhlasová stanice.
"To není fanatismus, to je taková fascinace nebem," hovoří o tom, jak jí Radio Maryja změnilo život. Přitom jeho šéf Tadeusz Rydzyk otevřeně prohlašuje věty typu: "Dokud nás nazývali antisemity, byli jsme skutečnými vlastenci." A stanici podle kritiků využívá jako otevřený nástroj politické propagandy, která údajně ovlivnila i poslední, loňské parlamentní volby.
Čeští tvůrci do tohoto světa vpadávají s ironií, ale nikoli výsměchem. Protagonista Karel Žalud zprvu působí jako typický český "brouk Pytlík", který všemu rozumí, brzy se ale snímek láme. Nejde v něm o cynické šprýmy o povaze cizí víry - byť je protagonisté občas trousí na půl pusy -, spíše o situační, leckdy humorný, přesto poctivý vhled do světa, kterému našinec rozumí jen těžce.
Při sledování scény s plastikovým papežem přijde na mysl nedávná zpráva, která proběhla i českými médii. O soše Jana Pavla II. vyobrazeného s obřím balvanem nad hlavou u obří kaluže rudé krve. Intuitivní reakce? Ejhle, další umělecká karikatura. Nikoli: šlo o oficiální zobrazení papeže od umělce Jerzyho Kaliny, nad kterým se rozplývalo polské ministerstvo kultury, jež za něj zaplatilo v přepočtu tři čtvrtě milionu korun.
V Česku se poslední roky píše o tom, jak politická realita předčila satiru. V Polsku evidentně podobnou "dovedností" vyniká víra ve své institucionalizované, na politiku napojené podobě.
Klusák s Remundou se nevyhýbají okamžikům, v nichž vznikají drobná nedorozumění či trapné ticho. Zachycují názorové rozkoly ve štábu, a tak divákům dávají prostor udělat si vlastní názor. Jindy mlčky, jen za zvuků atmosférické hudby, přelétá dron nad krajinou, nad níž se tyčí bělostný papež s pozdviženýma rukama. A skutečnost sama promlouvá o tom, jak se z víry stává kult.
"Poláci Boha nehledají, oni si myslí, že ho našli. Že jsou blízko. Tím, že vyrůstáme v prostředí, kde Bůh všude teoreticky je, tak ho už necítíme nikde," říká na kameru polská překladatelka Karolina Błażejczaková, která filmařům pomáhá tlumočit. A právě o dogmatech a vyprázdněných rituálech, které pozbyly smyslu, snímek vypráví.
"Aby se nezesměšňoval náš papež," obává se kolemjdoucí v ulicích, když vidí umělohmotného papeže. Přitom zesměšněním jsou ony stovky skutečných pomníků v nadživotních velikostech.
