Jako by nežil jeden, ale mnoho životů. Přežil těžkou autonehodu i smrt vlastního syna. Byl námořníkem, potápěčem i vynálezcem. Natočil několik oscarových filmů, psal knihy, hrál na klavír. Manželství mu nebránilo v řadě milostných dobrodružství a ani sedmdesátka ho neodradila od toho, aby měl další dvě děti s mladší ženou. Procestoval celý svět, stal se kosmopolitou, potkával se s domorodci na březích moří i s prezidenty. Začal nahlas a důrazně mluvit o ekologii v době, kdy ještě globální odpovědnost za budoucnost planety nikdo příliš neřešil. Několikrát v životě opustil jistotu pro fantastické plány a vyměnil vrabce v hrsti za holuba na střeše. A nelitoval.
Plíživě očarován vodou
Jacques Yves Cousteau přišel na svět v červnu roku 1910 v malém francouzském městečku Saint André de Cubzac nedaleko Bordeaux. Ostatně nejoblíbenějším nápojem slavného mořského vlka se později stalo právě červené bordeaux a dobré víno bylo vždy k mání i na palubě jeho lodi Calypso. Jacques se narodil jako chudokrevné děcko s vrozenou srdeční vadou. Byl zakřiknutý a snadno se unavil. Do houževnatého dobrodruha a vizionáře, kterým se stal později, měl na hony daleko. Už pár týdnů po porodu ho matka i se starším bratrem Pierrem-Antoinem odvezla do Paříže. Otec pracoval pro amerického majitele pojišťovny Hydeho a následoval ho všude po Evropě. Rodina se tak nevyhnula poněkud kočovnému způsobu života.
Otec býval na své syny přísný, s projevy citů šetřil, ale na maminku Cousteau vzpomíná jako na jemnou, živou a pozornou ženu. Když vypukla první světová válka, matka se s dětmi přestěhovala z Paříže do domu dědečka lékárníka v Saint André de Cubzac. Jacques-Yves chodil do školy, hrál si s bratrem, bratranci a sestřenicemi a poslouchal dobrodružné příběhy o letadlech a lodích, které při žehlení prádla vyprávěla služebná Ester. S rodiči později trávil celé týdny na březích Středozemního moře nedaleko Marseille, kde se naučil i plavat. Právě tam se zrodila jeho láska k moři.
Biolog, spisovatel a Cousteaův několikaletý spolupracovník Yves Paccalet v biografické knize V oceánu života vzpomíná, co mu o svém vztahu k vodě Cousteau řekl: "Spíš než nějaké náhlé odhalení, to bylo plíživé, postupné. Jako tajná invaze. Voda se zmocňovala mojí bytosti tak, jak si podřizuje i ta nejodolnější skalnatá pobřeží: polehoučku, prostřednictvím lsti…. Voda mě fascinuje. Veškerá voda, nejen ta mořská. Voda jako živel, jako univerzální fluidum. Myslím, že spolu se vzduchem tvoří podstatu života. Přirozeně to není výsledek nějaké racionální a abstraktní úvahy. Jednoduše cítím rukama, hlavou, celým tělem, že mezi vodou a mojí bytostí jsou bratrské vztahy."
Ve službách válečného námořnictva
Když bylo Jacquesovi deset let, odjel s rodiči do New Yorku. Naučil se anglicky, zamiloval si baseball a na letním táboře ve Vermontu na břehu Harveyho jezera se začal potápět, když dostal za úkol vyčistit dno pod můstkem, aby ostatní mohli skákat. V té době ale ještě víc než o mořích, snil o tom, že se stane letcem. V létě 1923 se rodina vrátila do Paříže. Z Cousteaua vyrostl dlouhán s ostře řezanými rysy, orlím nosem a bledě modrýma očima. V té době se začal učit německy, hodně četl, sám složil několik básní a psal i krátké povídky. Později si psal úvodníky do časopisu svých amerických a francouzských sdružení Calypso Log. A nechal se doživotně okouzlit filmem.
V Americe často chodil do kina a když dostal od otce kameru, točil všechno, co se dalo - rodinné procházky, bratrancovu svatbu, ale i vlastní krátké hrané příběhy. Jeho studia byla nesoustavná, navštěvoval několik gymnázií podle toho, kde zrovna s rodinou bydleli, ale ve dvaceti letech nakonec přeci jen úspěšně odmaturoval. Protože toužil cestovat, složil přijímací zkoušky na námořní školu a odjel do Brestu. Po nudné teoretické výuce se konečně nalodil na školní plachetnici Jana z Arku a jako důstojnický aspirant vyplul na širé moře. Poprvé se setkal s delfíny, které tak obdivoval. A své plavby dokumentoval kamerou: Indický oceán, Madagaskar, Bali, Japonsko, západní pobřeží Spojených států…
V roce 1934 na palubě lehkého křižníku Primauguet navštívil Saigon, Hanoj a Čínu. V Tokiu poručík Cousteau požádal své nadřízené o svolení vrátit se domů přes Moskvu. Více než dva týdny cestoval přes celou Sibiř slavným Transsibiřským expresem. K jídlu brambory, čaj a vodku. To, co na své cestě natočil, však nikdo nikdy nespatřil, neboť mu filmy zabavila moskevská policie.
Blízko smrti na noční silnici
Cousteauova touha stát se pilotem se naplno projevila v roce 1935, kdy podal žádost o převelení k námořnímu letectvu. O rok později skutečně začal létat. Tehdy se také seznámil se svou budoucí ženou Simone Melchiorovou. Půvabné brunetce bylo v té době sedmnáct a s Cousteauem se poprvé viděla v Paříži u přátel. Imponovalo jí jeho nadšení a odhodlání dokázat velké věci. Dcera námořního důstojníka, která se později po boku svého muže stala organizátorkou každodenního života na lodi Calypso, získala přezdívku Pastýřka. (Francouzi tento výraz používají ve smyslu "stará". V případě Simone mělo ale označení spíš význam "opatrovnice" nebo "máma".)
Simone za čtyřicet let výprav strávila na palubě víc času než její muž, stala se skutečnou námořnicí. Ještě před svatbou se Cousteau jednoho večera rozhodl Simone, která byla právě se svými přáteli někde na opačné straně Francie, navštívit. Sedl do otcova kabrioletu a vyrazil na noc po klikatých silničkách. Měl nehodu, auto sjelo ze silnice, převrátilo se a Jacques Yves skončil s těžkým poraněním ramene a paže, zlomenými žebry a proraženou plící. Lékaři dokonce uvažovali o amputaci ruky, kterou ale razantně odmítl. Po náročné rehabilitaci si do života odnesl strnulé držení zad, vychýlenou lopatku a taky definitivní konec snů o létání. Ty ovšem rychle nahradily sny o podmořských objevech.
Láska, vynálezy a filmy pod hladinou
V červenci roku 1937 si Cousteau v Paříži na radnici vzal Simone Melchiorovou. Usadili se v Bandolu na pobřeží Středozemního moře. Romantiku s vůní levandule střídaly plány na dobrodružství pod hladinou. Společně s námořním důstojníkem Philippem Tailliezem a potápěčem Frédérikem Dumasem si začali říkat "tři mořetýři" a objevovali vody Azurového pobřeží. Vynálezy, které co nevidět měly spatřit světlo světa (autonomní skafandr, gumový potápěčský oblek a podmořská kamera) začaly dostávat své první obrysy. Simone svého muže podporovala. I ona měla podobně dobrodružnou povahu. Část dětství strávila s rodiči na cestách a velmi se jí to zamlouvala. V květnu 1938 se jim narodil první syn Jean Michel, v prosinci o dva roky později Philippe. A Cousteau se svými mořetýry nezahálel.
V roce 1942 představil nový vynález: dýchací přístroj aqualung, který mu umožnil zůstat pod vodou dostatečně dlouho na to, aby mohl provádět výzkum a natáčet fascinující záběry. V dubnu 1943 měl v Paříži premiéru jeho film Osmnáct metrů pod hladinou - první dokumentární snímek natočený přímo ve volném moři. O rok později si pak jeho Vraky odvezly z Cannes cenu za nejlepší krátký film. V Evropě zuřila druhá světová války, během níž se měl Cousteau účastnit operací francouzské tajné služby. Sám to sice nikdy nepotvrdil, ale jisté je, že v roce 1943 byl vyznamenán Řádem čestné legie.
Tím hlavním v jeho životě však zůstávala voda. Po válce pomáhal hledat potopené vraky a nevybuchlé miny, začal se věnovat konstruování výzkumných ponorek a hlubokomořských kamer. Roku 1949 odešel od námořnictva, založil Francouzskou oceánografickou společnost a záhy koupil vyřazenou britskou minolovku, kterou přestavěl na výzkumnou loď Calypso. Na výpravě do Rudého moře v roce 1952 natočil první podmořský barevný film a rok na to o svých zážitcích napsal knihu Svět ticha, která měla obrovský úspěch. V roce 1956 měl premiéru jeho stejnojmenný dlouhý dokument. Získal za něj Oscara a Zlatou palmu. První černobílé obrázky z mořského dna Cousteau poskytl i tehdy novému médiu - televizi a National Geographic Magazine věnoval "průzkumníkovi mořského kosmu" celý článek. Jacques Yves se stal celebritou.
Jako když se vypne světlo
Někdy v polovině padesátých let začala posádka Calypso nosit legendární červenou čapku. I když Paša pokrývky hlavy nijak zvlášť nemiloval, tuhle si nasadil vždycky, jakmile se rozeběhla kamera. Věděl, že image je součástí showbyznysu, a ten zase zdrojem financí pro jeho další výzkum. Svou roli hvězdy uměl hrát dokonale. V roce 1957 se stal ředitelem Oceánografického institutu v Monaku a rok na to vypustil do vody ponorný talíř, revoluční miniponorku určenou k prozkoumávání mořského dna. Točil velryby, žraloky, tučňáky i své oblíbené delfíny a angažoval se v oblasti ekologie, zejména proti znečišťování vod.
Calypso se plavila po všech mořích světa a kapitán točil pro televizi dokumentární seriál Podmořský svět Jacquese Cousteaua. Byl šťastný. Jeho starší syn Jean Michel se koncem 60. let ujal logistického řízení lodi a věnoval se podmořské architektuře, kterou vystudoval. Mladší Philippe se stal součástí posádky a Jacquesovým neoficiálním dědicem. Navíc si udělal pilotní licenci. Ta se mu ale v roce 1979 stala osudnou. Zabil se ve svém hydroplánu nedaleko Lisabonu. Bylo mu devětatřicet, měl malou dceru a manželka Janice čekala druhé dítě.
Matka Simone se s odchodem syna už nikdy nesmířila a bolest čas od času tišila alkoholem. Cousteau byl zoufalý, chtěl potopit Calypso i s Philippovým tělem a se vším skončit. Nakonec dal v roce 1980 postavit novu výzkumnou loď Alcyone a nabral druhý dech. A to nejen díky synovi Jeanu Michelovi, který s ním začal intenzivněji spolupracovat (později se ovšem dostali do ostrých konfliktů), ale i díky jedné ze svých milenek, bývalé letušce Francine Tripletové, s níž tehdy čekal dítě. Děvčátko Diane se narodilo v roce 1980 a za dva roky k ní přibyl ještě chlapec Pierre Yves. Vztah s Francine Cousteau dlouho tajil, svatbou ho zpečetil až v roce 1991 po smrti Simone. Cousteaovi bylo v té době jedenaosmdesát. "Vášeň, to je to, co mě drží při životě. Potřebuji všechno dělat důkladně. Včetně lásky. Včetně toho, že budu mít v pokročilém věku děti. Simone jsem něžně miloval. Francine zbožňuji," svěřil se Cousteau jednou svému příteli Paccaletovi.
Vášeň a chuť pracovat ho neopouštěla ani v posledních letech života. Byl pozván do Rio de Janeira na mezinárodní Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji, psal svou filozofickou knihu Člověk, chobotnice a orchidej a ještě v roce 1996 organizoval expedici k jezeru Bajkal. V lednu roku 1997 dostal zápal plic a v červnu podlehl srdeční příhodě. Zemřel tak, jak si přál: jako když se vypne světlo, "switch off", říkával.
