Berlín - Berlínský festival se ústy svého ředitele Dietera Kosslicka vždycky stavěl za „velké kino" s politickými, žhavě aktuálními tématy. V dobách železné opony, kdy se konal v Západním Berlíně, se snažil symbolicky prolomit zeď, která začínala dva kilometry za jeho tehdejším hlavním dějištěm v Zoologischer Garten nedaleko Ku-Dammu. Východoevropské země s filmy Věry Chytilové, Jiřího Menzela nebo Istvána Szabó pro něj byly tehdy nadmíru důležité.
Dnes je tu role postkomunistické Evropy o mnoho menší, ale na politické události a vytváření nových zdí reaguje festival stále citlivě. Možná právě proto v Berlíně spojení Cinema for Peace zní trochu jinak než jinde. Na pondělním galavečeru této nadace se sešli mimo jiné bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov a americká superstar Leonardo DiCaprio. Oba jsou pro Němce na stejné úrovni, co se hvězdnosti týče.
Rumunský vězeň
V soutěži ale mají ty hlavní politické filmy teprve přijít. Dosavadní soutěžní program byl spíš ve znamení pohlavních radovánek, jídla - ale také vězňů.
Z vězení přichází noční hlídač v Teheránu ve filmu Lovec, propuštěný vězeň je Ulrik v norském filmu Poněkud jemný muž a čerstvě z vězení přichází i jistý Johann Rettenberger v rakouském soutěžním snímku Lupič. Je to člověk, který nemůže žít bez loupení a joggingu: banky a maraton jsou jeho největší koníček.
A nakonec rumunský film Když si chci písknout, písknu si (nabízí se i překlad Jen si tak trochu písknout). Kromě Polanského thrilleru The Ghost Writer je to zatím po právu největší favorit soutěžního programu.
Snímek se odehrává v rumunském vězení pro mladistvé někde na maloměstě. Chiscan Silviu přezdívaný otrok se rázem stane nejmocnějším vězněm, když jako rukojmí zajme dívku z týmu psychologů, kteří s delikventy vyplňují dotazníky.
Silviu ovšem nerevoltuje proti tamnímu systému, nakonec jako vězeň má samé jedničky, ale proti své matce. Ta chce jeho malého bratra vzít sebou do Itálie a - jak říká Silviu - „tím mu zničit život, jako jsi ho zničila mě, protože jsi kurva".
Rumunsko opanovalo scénu východoevropských filmů. Po úspěších v Cannes jsou rumunské filmy už několik let ve flóru a patří mezi nejžádanější zboží největších festivalů.
Íránský vězeň
Íránské filmy, druhdy o tkaní koberců, íránsko-irácké válce nebo o zemětřesení v Bamu, jsou pro festivaly brány jako „politické", i když se v nich jen na moment objeví pošlapaná americká vlajka. Nebo transparent Pryč s diktátorem jako v soutěžním titulu Lovec režie Rafiho Pittse.
Ali (hraje ho sám Pitts) je neustále zamračený muž, který pracuje po návratu z vězení jako noční hlídač a jednou ráno zjistí, že žena a dcerka nepřišly domů. Žena byla zastřelena při přestřelce mezi demonstranty, dozví se muž; o dcerce policie neví. Zoufalý Ali pak loveckou puškou v odvetě zabije z úkrytu policistu a stane se štvancem.
Zajímavější než děj i kvalita je ale aktuální umístění v době, kdy se hovoří o nebezpečí vojenské diktatury v Íránu a kdy vzrůstá tlak mezinárodního společenství na tuto zemi. Pitts v Berlíně aktuálně a dost otevřeně reagoval na situaci v Íránu.
Mluvil o rostoucí roli filmového undergroundu v Teheránu, o tom, jak vznikal jeho snímek, který dostal kategorii C - to znamená „natáčení povoleno bez státní podpory". Hovořil také o tom, že poslední volby nebyly volbami, ale „show".
„Je zlé, když v 21.století umírají lidi za to, když řeknou, co si myslí," říká. Moderní Teherán je pro Pittse betonový labyrint, džungle, která se spletí dálnic, silničních koridorů, nadjezdů a mimoúrovňových křižovatek je stále podobnější Los Angeles. „Tyhle dva státy se vzájemně nenávidí, ale pokud jde o městské šílenství, nemají si co vyčítat."
Pitts varoval i před černobílým viděním Íránu: „Mladí lidé do třiceti let tvoří 70 procent íránské populace. Vláda nesmí zavírat oči před tím, že potřebují budoucnost a že revoluce je pro ně něco jiného než byla pro generaci jejich otců. Proto myslím, že musí přijít změna, stejně jako v Číně po brutálních zásazích proti demonstrující mládeži."
Skoro jako odpověď ale přišla zpráva, že na festival nedorazí letošní čestný host, známý režisér Jafar Panahi; úřady mu nedaly povolení opustit zemi.
Jídlo a sex
Berlinale se stalo nejen obrazem politiky, ale také politiky všedního dne a dnešní hédonistické epochy ve znamení žít si a užít si. Kitájskoj chalywud, jak za mnou v řadě poznamenala ruská divačka o novém filmu Čang I-moua Žena, puška a obchod s nudlemi, stojí určitě v berlínské filmové houšti za zmínku.
Jde o výborný remake filmu bratří Coenů Blood Simple z roku 1984. Čang I-mou je stálým hostem Berlinale. V roce 1988 dostal Zlatého medvěda za své historické plátno Rudé pole.
Nový snímek je z rodu kung-fu filmů s nezapomenutelnou artistickou show při válení těsta na nudle, ale i s dalšími vybalancovanými scénami mezi smíchem a tragikou. Je to totálně vizuální film s centrální zápletkou o nevěře. Děj se odehrává v překrásných pouštních červených horách provincie Gansu v době imperiální Číny.
A zatímco v tomto snímku si to nevěrná žena majitele obchodu s nudlemi rozdává s příručím, v japonském filmu Housenka od nestora japonské kinematografie Kóji Wakamatsu musí manželka vykonávat manželské povinnosti se svým mužem, zmrzačeným vojákem z čínsko-japonské války (1940). Uspokojuje ho na císařský příkaz do té doby, než se voják po útoku na Hirošimu sám utopí v rybníku.
„Make love, not war" je poselstvím filmu s přívalem sexuálních scén krásné ženy a zmrzačeného muže bez rukou a bez nohou, jemuž dobře funguje jen žaludek a pohlavní orgány.
Podobně automechanik Ulrik v podání Stellana Skarsgarda musí v černé komedii Poněkud jemný muž po návratu z vězení vykonávat "v rámci estetiky ošklivosti" pohlavní služby na stárnoucí bytné, která mu za sexuální otročení vaří. Jakoby zatím jídlo a sex vytlačovalo ve filmech ostatní témata na okraj. Je to symptom doby, nebo její komentář?
|
|
Čtěte také: Banksy: Street art je nejmasovější umění po punku Berlín: Polanski má domácí vězení, ale svět mu tleská |
Smíchu je v berlínských filmech málo. Zatím jen malá snaha o woodyallenovský humor se objevila v americkém nezávislém filmu Greenberg o muži, který uprostřed krize středních let neví, co s životem. Ben Stiller tu hraje čtyřicetiletého osamělce, který se přestěhuje z New Yorku do Los Angeles, aby se staral o svého ženatého a úspěšného bratra.
