Když dnešní čtenář pohlédne na rysy její tváře, hned spatří něco povědomého. Kresebné linky zjevně inspirovaly slavného komiksového tvůrce Hergého, když pak vytvářel hrdinu Tintina.
Nyní ty rysy dostaly lidskou tvář ve filmové adaptaci, kterou promítají česká kina.
"Bécassine je především ikonická kresba mladé ženy v zelených šatech a bílém čepci. Ale je to také žena, která vždy hledí dopředu," komentuje hrdinku její filmová představitelka Emeline Bayartová. "Je nevinná, nemotorná, ale nikdy ne hloupá. Je v ní spousta něhy. Pořád se diví, je to dospělá žena s duší dítěte."
Přízvisek a charakteristik by šlo navršit spoustu. Bécassine ve stejnojmenném snímku herce, scenáristy a režiséra Bruna Podalydèse okamžitě prozrazuje svůj komiksový původ. Je to postava odtržená od reality, skrze nadsázku vlastní komiksovému médiu i přes nános doby ale přináší univerzální hodnoty, a to především dětskému publiku.
"Je to hrdinka, která se vymyká. Zaujal mě zvláštní vztah Bécassine k nemluvněti, o které se stará," přibližuje režisér. "Není jeho matkou, sestrou, sestřenicí, ani macechou, jaké se tak často objevují v pohádkách. Jde o záhadnou vazbu. A ta záhada mě přitahovala."
Při prvních zmínkách o tom, že chce její příběhy zfilmovat, prý Podalydès u přátel narazil. "Viděl jsem v jejich očích obavy," vzpomíná. "Proč? Ptali se. Chudáku, dodávali. Je to postava, se kterou se pojí mnoho klišé. Mým úkolem bylo ta klišé překonat. Musel jsem zachránit vojína Bécassine," říká s narážkou na slavný válečný snímek Stevena Spielberga.
S tím samozřejmě film Bécassine nemá nic společného. Ani s mnoha dnešními dětskými snímky. Je to příběh spíše lyrický než akční. O naivní, ale silné protagonistce, která se vydává za svým snem, Paříží. Z té však zůstane jen symbol ztělesněný Eiffelovou věží kdesi v dáli za bretaňskými poli.
Bécassine cestou do metropole narazí na aristokratickou rodinu a shodou náhod se stane jejich chůvou. Trochu jako Mary Poppinsová, které ostatně tvůrci vzdávají hold v jedné scéně s deštníkem.
"Ne že by Bécassine měla magické schopnosti, ale má v sobě cosi z víly," srovnává tyto hrdinky režisér, který snímek situoval do meziválečného období 30. let minulého století, kdy byla Bécassine nejpopulárnější. Tehdy se také odehrávaly starší snímky osmapadesátiletého Bruna Podalydèse.
"Meziválečná doba mě zajímá esteticky i jako metafora. Můžete žít jako na zámku, všechno působí bezstarostně, přitom kdesi za obzorem stále číhá hrozba," vysvětluje tvůrce, v jehož novém filmu je mnoho staromilského. Nejen v designu automobilů a starožitností v domě, kde se odehrává, či v hodnotách hlavní hrdinky, ale také v celkovém přístupu.
"Já se před plátnem nikdy nenudím, užívám si pobyt v sále, ale všímám si, že filmy pro děti jsou často tak hysterické, hlučné a bláznivé, že je potřeba vidět je pětkrát, aby člověk vše vstřebal," domnívá se režisér.
Podle něj půlku práce na každém díle vykoná divák. "Musíte mu k tomu ale dát podněty, zvlášť když jde o dítě. Poskytnout jim možnost zasnít se, žasnout. Mám rád filmy od Pixaru, líbí se mi, jak jsou udělané, ale děje se v nich až příliš věcí. Myslím, že děti by měly dostat také prostor pocítit, co se odehrává mezi řádky. Nejen se nechat pasivně pohltit."
Herečka Emeline Bayartová, která dala Bécassine tvář, není na rozdíl od režiséra velkou čtenářkou komiksů. "Nebyla jsem tak vychována, u nás se četly romány," vysvětluje, ale hned dodává, že jedno album četla už v dětství a zároveň měla panenku Bécassine, takže si její podobu dobře pamatuje.
"Pro mě bylo zásadní ji vykreslit co nejpřesněji," podotýká herečka. "Když čtete komiksy, její vzezření je velmi specifické, ale přitom musí být autentická. Je to komiksová hrdinka, je tedy občas třeba přehánět, a přitom dbát na důvěryhodnost, protože tohle je film, ne komiks."
Režisér Podalydès hovoří o dalších zdrojích inspirace, o tradici burleskní komiky či o povídce Gustava Flauberta Prosté srdce. Jeho snímek představuje protipól akčních komiksových adaptací, ať už to jsou ty hrané superhrdinské, nebo třeba filmy o Astérixovi a Obelixovi.
Pohádkový děj o tom, že všechno není, jak se zdá, a že naivita někdy může být tou nejlepší vlastností, vyznívá jednoduše. Možná až příliš. Ale starosvětská nálada je podobně nakažlivá jako úžas hrdinky nad vším kolem - od výdobytků techniky po poryvy větru.
"Bruno má talent zachytit přírodu," chválí režiséra herečka. "Třeba ve scéně, kdy Bécassine běží po poli s děťátkem a říká mu: vidíš, to, co se tě právě dotýká, je vítr. Ta scéna mě dojala, protože Bécassine tu ztělesňuje všechny ty univerzální hodnoty, jako jsou něha, velkorysost či vynalézavost."
A pak také režisér miluje různé netypické předměty. "Přiměl mě používat veškeré vybavení kuchyně včetně těch nejzvláštnějších starožitností," vzpomíná Bayartová.
Naráží především na podivný mechanický vrhač vajec, který má za úkol umístit vařená vajíčka do držáků. Při scéně s tímto artefaktem nepomáhaly žádné počítačové triky, jen gravitace.
"Užíval jsem si, jak se celý štáb a všichni herci soustředí a vzývají nebesa, aby se všechna vejce trefila na ta správná místa," říká režisér o scéně, kterou se povedlo natočit až na dvaadevadesátý pokus. "Snažil jsem se obejít bez počítačových triků, v těch mechanických je něco nedokonalého a neohrabaného, co si divák užije. Když je vše příliš dokonalé, není to ono," vysvětluje.
"Rozbilo se opravdu hodně vajec," přitakává představitelka Bécassine. V té scéně je vlastně vše podstatné. Bruno Podalydès natočil takový malý kutilský film, kde ne vše vždy hned vyjde, některými pasážemi ale okouzlí. Sám režisér v něm ztvárnil jednu překvapivou postavu, v jejíž proměně se na konci ztělesní poselství snímku: s naivitou někdy nejdál dojdeš.
Becassine!
Scénář a režie: Bruno Podalydès
Film Europe, česká distribuční premiéra 15. srpna
Režisér a herec, který se nedávno objevil ve výtečném dramatu Claire Denisové Vnitřní slunce, si ostatně hraní ve vlastních snímcích užívá víc, než když účinkuje u jiných tvůrců. "Je to podobné, jako když vás kamarád pozve hrát si k sobě domů, pak ale všechnu zábavu organizuje sám a vy do ničeho nemůžete zasáhnout," uzavírá.
