Natočil jste několik krátkých filmů, proč si myslíte, že zrovna Furiant z nich všech vyčnívá a získal tolik pozornosti?
Já sám ho považuju za nejkomplexnější ze svých filmů. Jinak pozornost si získává především na festivalech, kde může hrát roli určitá jeho exotičnost v rámci klasické nabídky. Když se promítá, stylově vyčnívá oproti jiným, většinou realističtějším festivalovým krátkým filmům, a možná se tedy stal jakýmsi zpestřením dramaturgického plánu. Předpokládám, že v tomto ohledu je Furiant vděčná volba bez ohledu na samotnou kvalitu. Na druhou stranu jeho šestadvacet minut už bylo pro některé přehlídky docela hodně a na mnoho jsme se jich kvůli tomu nedostali. Obecně je daleko větší počet festivalů, kam nás nevzali než kam ano.
Díval jsem se i na vaše další veřejně dostupné snímky a stejně jako ve Furiantovi v nich postavy nemají dialogy. Občas se objeví monolog, voiceover, ale přímá slovní interakce nikdy.
Možná je neumím? Nevím, spíš mi zatím přišlo přirozené vyjadřovat se beze slov a neměl jsem potřebu se do nich nutit. Nechci používat dialogy jen proto, že se to tak většinou dělá. Pokud vyprávění funguje bez nich, nepovažuju je za nutné. Ale chápu, že u delších filmů se bez nich neobejdu. Budu to muset ještě asi natrénovat.
Na FAMU s tím nebyl problém? Není tam automaticky nutné zabývat se i dialogy?
Ne pro studenty kamery. Tam o obsah někdy ani nejde a musíme spíš naplňovat technické a estetické normy, které se líbí učitelům. Často je součástí zadání, že tam kontaktní zvuk být dokonce nesmí. Jde i o případ většiny z těch veřejně přístupných kraťasů, jejichž smyslem bylo vždy položit před studenty určité technické překážky k překonání.
V dlouhém Furiantovi tedy už dialogy plánujete?
Ano. Budou tam opět pasáže beze slov, ale i klasické dialogy. Snad na nich neztroskotáme.
Rozhodně je zvláštní situace, kdy u jednoho z nejvýraznějších nastupujících českých filmařů vlastně ještě nikdo neslyšel promluvit spolu dva lidi. Samozřejmě to není nutně špatně, jen je to zvláštní.
Řekl bych, že můj režijní přístup je zkrátka jiný. Obecně nevyprávím skrz hereckou akci, ale skrz formu. Vyprávím záběrováním, střihem, zvukem, hudbou. Netočím tak, že bych postavy nechal žít vlastním životem a jejich příběh jen zaznamenal. Ve Furiantovi je to konkrétně propojeno s tématem osudovosti - postavy nemají kam uniknout, celý film má působit tak, že vše bylo předurčeno, aby se stalo právě takhle. Jde o prvek, který Furianta prostupuje a určitě jeho prvky využiju i dál. Ale zároveň to chci nějak posunout, nechci se opakovat.
Nechcete se opakovat, ale přitom chystáte celovečerní verzi toho samého filmu, pokud dobře chápu?
Z nějakého důvodu se všude píše, že chystám „celovečerní verzi Furianta“, ale tak to vlastně není. Bohemian Rhapsody bude úplně jiný film, dějově se bude odehrávat o dvacet let později ke sklonku života Stroupežnického už coby dramaturga Národního divadla. Jediné, co ho tedy spojuje s Furiantem, je jméno Ladislav Stroupežnický.
A jaký vztah mají tihle vaši Stroupežničtí k Ladislavu Stroupežnickému, který žil?
Ve Furiantovi základní body životopisu odpovídají, Bohemian Rhapsody bude spíš historická fikce. Nesnažím se přijít na to, jaký byl asi Stroupežnický člověk, a rozhodně se nepokouším o historickou rekonstrukci. Zajímá mě spíš pozadí jeho života, doba jako taková. Vznik moderní společnosti, ale taky otázka hledání naší národní identity. Obrozenecká snaha je z dnešního úhlu pohledu trochu úsměvná a naivní. Jde o dobu plnou očekávání velkých zítřků bez větší sebereflexe.
Předpokládám vzhledem k vašemu stylu, že ve vašem devatenáctém století bude dost paralel k dnešku.
To nepochybně. Byla to doba, kdy vznikaly politické strany v dnešním pojetí, kdy se rozvíjel kapitalismus - zkrátka kdy jsme se stali tím, čím jsme dnes.
Vstupujete ale na tenký led, vlastenectví dnes patří mezi ožehavá témata. A spojovat dobu, kdy jsme bojovali o národní identitu z pozice menšiny, s tou dnešní, kdy je situace opačná, může být problematické.
Proto musím dostatečně vykreslit, o co mi jde. „Boj z pozice menšiny“ zní jako čelení nějakému násilnému útlaku, ale fakt je, že Češi byli po prusko-rakouské válce především uraženi za křivdu, že vzniklo Rakousko-Uhersko místo Rakousko-Uherska-Česka. Zaujali svou „pasivní rezistenci“, odmítali se účastnit Říšského sněmu a vlastně příliš nechtěli s Rakušany spolupracovat. Na Národní divadlo přitom přispěl nemalou sumou císař a Němci byli rádi, že se staví - zbavili se Čechů ve Stavovském, v němž se údajně po českých vystoupeních vždy muselo dlouze větrat, protože čeští sedláci zapáchali. Byly to žabomyší války.
Tenhle boj Čechů za sebeurčení a uzavření se do vlastní bubliny bude v mém podání spíš paralelou k tomu, jak se dnes podobně uzavíráme před Evropou. Nemyslím si, že by Bohemian Rhapsody mohla být čtena ve prospěch nějakých současných urputných vlastenců, ale to samozřejmě nemůžu jednoznačně odhadnout. Cílem však je ukázat nedokonalost našeho subjektivního vnímání. Myslím, že jediný způsob, jak něčemu skutečně porozumět, je pohlédnout na konkrétní věc jak zevnitř, tak zvenčí.
Zároveň nikdy nemůžeme být skutečně objektivní ohledně vlastní zkušenosti. Film jako médium však ze své podstaty umožňuje přepínání perspektivy - a právě tohle přepínání bude formálním základem Bohemian Rhapsody. S jeho pomocí můžeme ukázat víc pohledů na věc a dojít k větší komplexnosti.
Dodal bych ale, že tohle bude jen jedna z rovin. V první řadě mi v tuto chvíli jde o postmoderní žánrovou zábavu, které nechybí radost z vyprávění velkých příběhů. Žánrově půjde o paranoidní thriller.
„Paranoidní thriller“ bych tedy po tom, o čem jsme zatím mluvili, nečekal.
Mluvili jsme o pozadí, na němž se bude teprve odehrávat příběh. Z mého pohledu se paranoidní thriller v rychle se rozvíjejícím devatenáctém století nabízí.
Přesto budete muset hodně vysvětlovat. A vyjadřujete se, že točíte i pro zahraniční publikum. U natolik lokalizovaného tématu může být problém představit nově příchozímu konflikt a zároveň ještě odvyprávět příběh. Viděli jsme u Anthropoidu, jak se může taková snaha zvrtnout.
Ano, šlo o jeden z nemála problémů toho filmu. Já nechci v tuto chvíli prozrazovat konkrétní děj Bohemian Rhapsody, ale můžu říct, že se jedná o napínavou, akční variaci na faustovské téma. Jsem přesvědčený, že jde o univerzální příběh, na jehož pozadí, tedy snaze malého národa být velkým, se dá snadno napojit kdykoliv. Pro mezinárodní publikum může být problém čeština, v níž jsme se rozhodli točit. Severoamerický trh do značné míry ztrácí zájem, jakmile jim předložíte neanglicky mluvící snímek. Já si ale v tuhle chvíli neumím představit, že by to mohlo být v angličtině.
Film, jehož hrdina má jméno jako „Ladislav Stroupežnický“, angličtinu zrovna neevokuje.
Toho bych se musel vzdát a přenést příběh na nějaké neexistující místo, což nechci. I když rozhodně uvažuju v širším měřítku a snažím se nebýt uvězněný v českém prostoru. Nespokojil bych se s tím, aby Rhapsody vidělo jen pár diváků v lokální distribuci, chci ji dostat k lidem všude. Chyba českých tvůrců je, že takhle neuvažují.
Sice se nechci vzdát českého námětu, ale celkově je třeba u nás vyprávět univerzálněji a neutíkat k nesmyslnému klišé, že „české mentalitě se v zahraničí nerozumí“. Mně tu chybí především chytré mainstreamové snímky pro dospělé, napadají mě teď filmy jako Nightcrawler nebo práce Dennise Villneuva, Quentina Tarantina nebo P. T. Andersona. Ani v Americe jich není nadbytek, u nás neexistují.
Jak vlastně Bohemian Rhapsody vzniká? Jako ryze český projekt, nebo už nějak spolupracujete se zahraničím?
Vyvíjíme ji v produkční společnosti Nutprodukce Tomáše Hrubého a Pavly Kubečkové (Hořící keř, Pustina, pozn. red.). Získali jsme podporu Státního fondu na literární vývoj a ve chvíli, kdy bude dokončená první verze scénáře, na němž pracuju s Janem Smutným, bude dalším krokem pokusit se vytvořit evropskou koprodukci.
A nějaký projekt v Americe vyhlížíte?
Vyhlížím, Sundance tomu hodně pomohlo. Vnímal jsem tam velký zájem producentů o Evropu a Asii, obecně mají v Americe velkou touhu angažovat zahraniční „exotické“ filmaře, aby oživili nejprve festival a pak i trh. Jejich problém je, obzvlášť u celovečerních filmů, že tvůrci upřednostní třeba Cannes a Sundance jen málo láká neamerická jména.
I v americkém mainstreamu je dnes možné ledasco. Režisér, který natočil jedno nízkorozpočtové indie, dostane najednou blockbuster jako Godzilla nebo Jurský svět. Paralelně k tomu se ale rozšiřují zvěsti o násilném přestříhávání filmů producenty, kteří se bojí moc divokých vizí.
Záleží na velikosti produkce. U filmu za 200 milionů je autorská svoboda určitě menší. Vybrat si ale nějaký scénář s rozpočtem dva až pět milionů dolarů a realizovat ho nemusí být takový problém. Mě zatím nic, co jsem měl v ruce, bohužel nezaujalo. Některé ty filmy bych možná rád viděl jako divák, ale nemám potřebu je točit jako autor, protože mi jsou příliš vzdálené. Navíc jsem se rozhodl udělat první celovečerák tady. Možná i proto, abych nejdřív zjistil, jak se teda do filmu dávají dialogy.
Jste tak náročný? Proč nevzít scénář, když ho považujete za kvalitní a ten film byste rád viděl, a realizovat ho prostě proto, abyste se etabloval a mohl přijít třeba s něčím svým?
Jde o to, že s těmi pár scénáři jsem se rozcházel příliš. Kdyby v nich byl nějaký styčný bod, který bych dokázal rozvinout, neváhal bych. Navíc jsem teď částečně zaškatulkovaný na základě Furianta - dostávám scénáře s homosexuální tematikou, filmy o vztazích, ale kupodivu třeba taky o dětech. Přitom tohle odpovídá jen malé části mého zájmu. Úvaha natočit nejdřív autorský celovečerním film, ve kterém jasněji ukážu směr, jímž chci jít, tedy dává smysl. Budu mít pak větší šanci dostat se ke scénářům, co mi budou sedět.
A máte možnost přijít v Americe rovnou se zcela autorským filmem?
Pokud nabídnu zajímavý scénář, tak ano. Na této rozpočtové rovině je tam po kvalitních scénářích obrovská poptávka. A mám pár námětů, co se hodí pouze pro anglicky mluvené zpracování. Zatím ale pracuju na Stroupežnickém a připravujeme v Nutprodukci pilotní scénář k jedné minisérii, takže na to v tuto chvíli nemám bohužel moc času. Možná kdyby mi přišel do ruky zajímavý scénář, který si okamžitě oblíbím, změnil bych názor, ale v tuhle chvíli se mi zdá logické začít něčím českým.
