Jak jste si našel cestu k vašim malým hrdinům z filmu Normální autistický film? Bylo složité dostat se k nim blíže a navázat s nimi kontakt?
Myslím si, jestli náhodou to, že je k autistům těžké najít cestu, není nějaká mystifikace. Protože mně to tak vůbec nepřišlo. Ale měl jsem to zřejmě ulehčený tím, že se mým prostředníkem stal Michal Roškaňuk, který jejich světu tak dobře rozumí (nezávislý poradce pro rodiče autistických dětí, byl mu diagnostikován Aspergerův syndrom, tedy druh autismu, který mají i hrdinové Jankova filmu – pozn. red.). Nevím, jak by to bylo nebýt jeho, ale když už jsem si vybral děti, s nimiž chci točit, tak s nimi byla celkem jednoduchá komunikace. Samozřejmě u některých to šlo pomaleji, než si zvykly na mě a na kameru, ale pak už to šlo rychle.
Jak jste stíhal jejich myšlení a složité myšlenkové pochody, které se leckdy ubírají netušenými směry?
No tak snažil jsem se. Mnohokrát se mi stalo, že ze mě třináctiletý kluk udělal úplného negramota.
Denis, mladík geniální na hudbu, vám tam v jedné scéně říká: „Aha, tak vám to asi nedošlo.“
To byl zase jiný případ, mně došlo, že mluví o koncentračních táborech, tak jsem dělal blbého, aby to řekl přímo na kameru. Jeho odpověď byla brilantní. U Denise jsem měl ohromnou výhodu, že jsem měl období, kdy jsem chodil třikrát týdně do opery, takže tu muziku mám naposlouchanou. Když tedy něco spustil na klavír, tak jsem většinou věděl, co to je, a nabíral jsem body k rychlejšímu oznamování.
Další hrdina, Lukáš, vám zase s naprostou suverenitou rozebírá vaše filmy, použije i výraz „surrealistické blbinky“…
Lukáš má mé filmy neskutečně nakoukané a přemýšlí o nich jako filmový vědec. Začal mi analyzovat mé starší dokumenty, popisovat, jak jsou vystavěné, říkal mi, kde jsou jejich silné stránky a slabiny. Má také fenomenální paměť. Na některé situace reagoval dvouminutovým monologem, kde přesně cituje promluvy z mých dokumentů.
Co říkáte tomu, jak děti s Aspergerovým syndromem ve vašem snímku svou přísnou logikou nabourávají naše zažité „pravdy“? Myslíte, že by nás svým jiným nestereotypním nahlížením na skutečnost mohly někam posunout?
Já si myslím, že určitě, ovšem kdybychom je dokázali vnímat. Do jisté míry to vnímám tak, že autisti jsou tady proto, aby nás varovali před tím, jak žijeme. Oni na rozdíl od nás ctí řád. Ve světě mobilů a internetu ten řád úplně krachuje, každý spoléhá na to, že může odvolat či posunout schůzku odněkud z tramvaje. Také mají rádi svůj klid, zatímco my jsme pohlceni všudypřítomným hlukem. Poučit bychom se mohli i z jejich přímočarosti a upřímnosti. Měli by pro nás být varovným znamením a neustále nám připomínat, jak blbě žijeme.
Jak na vás působila Majda, která se značnou část filmu utápí v depresivních náladách a říká, že pro ni život nemá absolutně žádný smysl?
Ve svých zamyšleních, vzpomínkách na dětství či básních se v mnoha případech vědomě dopouští nadsázky, aby ten výsledný dojem posílila. Takže není tak hrozně depresivní, jak působí ve filmu. Vidím to zpětně jako určitou slabinu snímku, že plně nerozkryl její křehkost, její jinou tvář, která se i směje. Nemám to zkrátka natočené, ale ona má i svou druhou vrstvu.
Co jste říkal těm scenériím, kam vás Majda vodila – to muselo být filmařsky velmi vděčné, ne? Všechny ty vnitřky dálničních mostů, rozbitá nádraží, koleje…
Pro filmaře to samozřejmě bylo perfektní. I když lézt pod dálniční most do té betonové kapsle nebyl úplně můj vrcholný zážitek. Už jen se tam vyškrábat se vším filmařským náčiním nebylo zrovna jednoduché.
Jak na vás působil malý Ahmed se svými úvahami o lásce k totální demolici, ale také o tajemství dimenzí?
Původně jsem ani o něm nechtěl točit, jezdil jsem do rodiny natáčet Marjamku. Hamidek se kolem Marjamky motal a chtěl být ve filmu, postupně jsem si říkal, že by byla velká škoda ho tam nemít. S ním točit byl velký zážitek, jeho úvahy o vesmíru, budoucnosti či minulosti člověka nemohou nechat chladným.
Co se týče Marjamky, přišlo mi, že vždy, když se cítí nejistě a uniká do svého světa, přejde do plynulé angličtiny.
Má angličtinu naposlouchanou z nejrůznějších animovaných seriálů. Anglicky se naučila úplně sama. Dostala se vždy do nějakého módu hry a v něm mluvila anglicky. Krásně kreslí obrázky, vymýšlí si příběhy. Než je napíše, tak chodí po bytě a třeba hodinu anglicky přehrává nějaký příběh. Pak ho teprve zaznamená.
Co říkáte vzkazům vašich hrdinů: „Vraťte mě na mou planetu!“ či „Vraťte mě do mé doby!“? O čem vypovídají?
Svědčí o tom, že oni v této dnešní době ještě více trčí a vyčnívají než v jakékoliv jiné. Vadí jim organizační, informační a zvukový chaos, který bezesporu vládne tímto světem.
Pěkně to ostatně vystihuje Majda, když říká, že ona je z pohledu většinové společnosti postižená, ale z jejího pohledu je zase postižená společnost.
Ano, říká: „Jsme si vzájemně postiženi.“ To je skoro podstata toho filmu. Je to tak. Snímek potvrzuje, že jsou autisti jiní, nicméně že rozhodně stojí za to dopřát jim sluchu, inspirovat se jimi. Rád bych, kdyby film pozměnil naše nahlížení na autisty. Abychom se jich přestali stranit jako „těch divných“ s lékařskou diagnózou a zajímali se o jejich fascinující názory a myšlenky. Kdyby trochu stoupla hladina naší empatie vůči autistům, věděl bych, že snímek nebyl marný.
