reklama
 
 

Recenze: Vítězný film jihlavského festivalu je působivý, i když zbytečně propadl svým hrdinům

31. 10. 2016 8:57
Normální autistický film - trailer | Video: Pilot Film |  01:49
Normální autistický film vyhrál v Jihlavě jednu z hlavních cen. Snímek dává prostor postiženým mladým lidem se prezentovat. Těžko ale říct, jestli stereotypy víc boří, nebo buduje.

O Normálním autistickém filmu se mluví už od festivalu v Karlových Varech, kde byl promítán. Nyní na mezinárodním filmovém festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (spolu s FC Roma) vyhrál českou sekci.

Snímek zkušeného dokumentaristy Miroslava Janka (Občan Havel, Filmová lázeň) je nepochybně působivý. Precizně pojí zajímavé scény, z nichž každá má svou vlastní pointu, ale zároveň vyvolává dojem části celku.

Stopáž 90 minut si může dovolit málokterý dokument, Janek ale v tomto ohledu nezaváhá a žádný z fragmentů nepůsobí zbytečně.

Místy ve snaze přiblížit potřebné emoce vyznívá trochu doslovně a nebojí se ani užití filmařských klišé. Třeba když smutný kluk kouká na měsíc. Nebo když před koncem režisér neodolá přednést citát a jeho prostřednictvím prozradit svou pointu, ačkoliv by dostatečně vyplývala i bez toho. Přepjatost postupů však doplňují místy podobně výrazné výpovědi, takže nemusí zkazit zážitek.

Mýty potvrzuje, nebo vyvrací?

Může však Normální autistický film uspět v tom, co předesílá jako svůj cíl, tedy vyvrátit stereotypní představy o autistech a ukázat, že se jich společnost nemusí bát? To už je komplikovanější. Sledujeme pětici postižených, jak sami sebe prezentují před kamerou. Bez doprovodného komentáře, bez názoru lékařů, bez uvedení do kontextu. Jde o různorodé lidi, na nichž se jejich diagnóza projevuje pokaždé specificky. Jeden z hrdinů je nadaný hudebník, druhý zase roztomilý klučina, pak tu máme sourozence, z nichž bratr je hyperaktivní a dívka naopak uzavřená do sebe, a nakonec slečnu, která rapuje o tom, jak chce podřezat sebe i všechny okolo.

Těžko říct, nakolik mýty o autistech vyvracejí a nakolik naopak potvrzují. Máme tu ostatně Rain Mana i Forresta Gumpa. Janek pak neukazuje, jak se tito hrdinové začleňují do kolektivu (ve většině scén jsou naopak od světa odděleni a mluví sami na kameru) ani jak si dokážou zařídit svůj soukromý život (sledujeme výhradně děti a mladistvé). U poslední jmenované, agresivně vyhlížející raperky, se člověk možná i začne obávat představy, že by tak nevyrovnaný člověk mohl žít v jeho okolí.

Jako kontrast byla v Jihlavě promítána i epizoda dokumentárního cyklu české televize Pět statečných. Jedním z jeho tvůrců je mimochodem Tomáš Bojar, který režíroval FC Roma. Tento dokument mnohem méně příjemně a "čistě", ale tím autentičtěji zobrazuje snahu již dospělých mentálně postižených žít svůj život.

Jde o velmi rozdílný postup oproti Jankovi, sledujeme v něm postižené ve skutečném prostředí, jak komunikují navzájem i s okolním světem, nejen nerušeně mluví na kameru, když mají náladu. Tehdy už si můžeme udělat nějakou nestereotypní představu.

Propast zůstává

Normální autistický film oproti tomu autisty z prostředí vytrhává. Zatímco Pět statečných ukazuje, jak se duševně nemocní lidé pokoušejí zaplnit propast, která je od nás dělí, Janek ji naopak prohlubuje.

Není přitom špatné natočit film o tom, že autisté žijí uzavřeni ve svém světě daleko od nás, pokud k tomuto zjištění filmař dojde. Problematické to začíná být až ve chvíli, kdy avizuje, že dělá opak.

Janek možná podlehl charismatu svých respondentů. Zachytil jejich promluvy a zapomněl je ukotvit. A skutečně se dá velmi snadno ztratit v těch bezelstně hlubokých myšlenkách, jež mnohdy sahají nečekaně daleko a zdá se, jako by tito lidé o světě věděli něco víc. Jenže sama představa "bytostí napojených na vyšší realitu, protože stojí mimo tu naši" patří mezi největší klišé o autismu, jemuž by se bylo – i pro dobro postižených – lepší vyhnout.

Vznikl tak působivý, dobře sestříhaný film o zajímavých lidech, který se ale trochu zapomněl a nakonec přinejmenším stejně klišé nakupil, jako jich odmítl. Autisty nepřiblížil, spíš z nich udělal ještě vzdálenější, i když fascinující entity, na něž je zajímavé se koukat na plátně, ale hůř si představíme s nimi žít.

Hodnocení: 65 %

autor: Martin Svoboda | 31. 10. 2016 8:57

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama