Tarr je představitelem žánru slow cinema (pomalé kino), který klade důraz na dlouhé záběry. Typický je pro něj minimalistický, pozorovací styl s malým nebo žádným příběhem a důrazem na rozjímání.
Nositel Zlaté palmy z festivalu v Cannes za film Muž z Londýna v roce 2007 či Stříbrného medvěda z Berlinale za Turínského koně z roku 2011 navázal s pražskou filmovou fakultou spolupráci v mentoringovém programu. Ten si klade za cíl propojit studenty FAMU se světovou scénou. Nastupující generace autorů vychovaných v Praze se tak seznamuje s praxí uznávaných a svérázných osobností, s nimiž má možnost spolupracovat na intenzivních praktických workshopech.
Tarr se jako mentor FAMU zaměří na proces vzniku díla. Posluchači a posluchačky filmové školy vytvoří týmy, které mohou pracovat dle svého tempa s užitím těch výrazových prostředků, jaké uznají za vhodné. S Tarrem budou rozvíjet témata, scénáře i hledat lokace. Maďarský host se také zúčastní natáčení.
"Mým úkolem není říkat, co má kdo a jak dělat. Jsme svobodní. A já chci, aby se studenti cítili natolik svobodní, aby mohli hledat a najít svůj jazyk. Je důležité, aby měli z toho procesu potěšení, aby je zajímalo, co se děje kolem nich, a transformovali to do svého filmu. A to pouze a jedině jejich způsobem, žádným jiným. Je potřeba být odvážný. A kdo je odvážný, může mi dát klidně pěstí," odpověděl Tarr na otázku, jaké sdělení je pro něj v mentoringu nejdůležitější.
Příští středu 10. listopadu od 18:30 promítne pražské kino Edison jeho film Prokletí z roku 1988. Dostupný bude také na platformě Be2Can. Tarr se projekce zúčastní, následovat má diskuse s diváky.
Podle děkanky FAMU Andrey Slovákové je na podobných setkáních klíčové, aby měli studenti možnost konfrontovat své tvůrčí vize a postupy s různorodými osobnostmi, které mají vyhraněný styl a spoluurčují vývoj kinematografie.
Šestašedesátiletý Béla Tarr patří k nejvýznamnějším evropským filmařům posledních čtyř dekád.
Od sociálních žalozpěvů se posunul k osobitým duchovním snímkům, v nichž vizuální styl - extrémní délka záběrů, černobílý obraz či choreografie pohybů kamery - přejímá funkci vyprávění. Mezi jeho vrcholná díla, jež získala mezinárodní věhlas, patří sedmiapůlhodinové Satanské tango z roku 1994 nebo alegorické Werckmeisterovy harmonie, natočené na přelomu tisíciletí.
