Pětatřicetiletý režisér filmu David Vigner si vybral záslužné téma. S formou a stylem vyprávění už je to horší.
České děti od roku 2011 drží evropské prvenství ve spotřebě alkoholu a pacient protialkoholního oddělení nemusí vypadat jako Vladimír Menšík či Miroslav Macháček, tedy představitelé pijáků ze slavného snímku Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí z roku 1988.
Adam z Abstinenta má hned zkraje pocit, že se v léčebně ocitl spíše omylem. "Přišel jsem se léčit, tak mě lečte," odsekává zkraje filmu mladík, kterého ztvárnil syn Ivana Trojana Josef.
Nemá nejmenší touhu zapojit se do skupinových aktivit. Kdyby se tu sborově zpívala známá, dnes už zlidovělá hymna alkoholiků z Dobrých holubů, nepochybně by vzdorovitě mlčel. Však také mnohá z jejích slov - "žít jako člověk, chtít lepším být, pracovat pilně, přestat už pít, líbat svou ženu, rodiče ctít, dětem svým příkladem jít" - by ani kvůli svému věku nemohl následovat.
Proč se tu Adam ocitl? Proč začal pít? To se divák Abstinenta bohužel nedozví. Režisér a spoluscenárista David Vigner natočil velmi komorní film, který se pokouší především nahlédnout do chlapcova nitra, nikoli už do jeho vztahů s okolím, od rodičů po kamarády.
Brzy vychází najevo, že Adama čeká soud a že pobyt v léčebně je pro něho spíše taktickým "sekáním latiny" než vnitřním rozhodnutím. A v pravidelných retrospektivách se vzpomíná na to, kterak to Adam s kamarádem Kamilem rozjížděli na večírcích nebo školních záchodcích, s placatkou kořalky vždy při ruce.
Abstinent však nefunguje jako sociologická ani psychologická sonda, je to pouze nahodilý záznam jednoho boje s návykem, poukazující na to, že změna je možná. Spíš než snímek do kin připomíná výukové video. Kdyby měl místo necelých 80 minut poloviční stopáž, dal by se s úspěchem pouštět ve školách.
Vignerovo drama na rozdíl od většiny podobných filmů nepracuje s portrétem skupinového soužití v léčebně. Kromě Adama se dějem mihnou jen další dva klienti a po většinu času kamera sleduje protagonistu, kterak se pere sám se sebou. A podobně jako by se autor pral s tím, jaké dílo točí.
Abstinent je často uměřený až odměřený, nenápaditě natočený titul. Ale v klíčových pasážích herecky i inscenačně "křičí jako na lesy".
Vždy když se chlapci napijí kořalky, začne hrát Čajkovského Květinový valčík, případně známý duet z Mozartovy Kouzelné flétny. A Trojanovy herecké etudy s lahví jako by se odehrávaly spíš na divadle než před kamerou; tak intenzivně se herec snaží zápasit se zosobněním démona alkoholu. Je to názorné, ale toporné a stěží uvěřitelné.
Mladíkův alkoholismus se snímek nepokouší klást komukoliv za vinu, jenže v této snaze nemoralizovat padá do jiné pasti: neříká vlastně skoro nic. Neukazuje Adamův vztah s rodiči jinak než několika nahodilými scénami, které prozrazují jejich benevolentnost a pracovní vytížení. A zcela podivně vyznívá kamarádství s Kamilem, který se v každé scéně chová jako dosti nesnesitelný člověk, aniž by bylo zřejmé, zda takový má být a proč, nebo jestli jen tvůrci nevědí, jak vyobrazit mládež na prahu dospělosti.
Z učebnicových debat mezi terapeutem a Adamem, který mu pozvolna začíná naslouchat, se občas vyloupne trefná, realisticky působící věta, ale po většinu stopáže převládá pocit, že snímek vznikl coby osvětový projekt pod záštitou ministerstva zdravotnictví.
Na rozdíl od loňského titulu Úsměvy smutných mužů se Abstinent nepouští do charakterové drobnokresby či detailního zachycení rutiny a zvyklostí v léčebně. Loňské drama s Davidem Švehlíkem také tematizovalo pouze samotnou závislost, navzdory občasnému komediálnímu odlehčení a mnohem větší stylizaci - například až thrillerovým scénám extrémních stavů alkoholika -, ale působilo uvěřitelněji.
Abstinent rezignuje na vykreslení Adamovy povahy, nedává divákům možnost pocítit, jaký časový úsek Adam prožil po boku lahve, než vše došlo do smutného konce.
Není to sociální drama, naopak se - nejspíš vzhledem k rozpočtu - takřka ani neodehrává v reálném světě. Na plese, v léčebně či ve školních třídách se obvykle pohybují maximálně dvě až tři postavy. Neumíme si ani představit byt, v němž Adam s rodiči žije.
Vše se ve filmu koncentruje do rámcového vykreslení vnitřního stavu hrdiny, který si postupně uvědomí, že jde o vážný boj a že ho sám musí začít chtít podstoupit. Že alkoholismus není chřipka, žádné "tak mě lečte" v tomto případě nepomůže. Což je sdělení až banální.
Zaměnitelná popová píseň kapely Nebe v závěrečných titulcích nechtěně prozrazuje dvě věci. Že film míří na mládež, hlavně na tu se špatným vkusem. A že podobně jako kapela Nebe je špatnou kopií průměrné kapely Kryštof, i snímek Abstinent - místo aby řekl cokoli nového o životě mladých alkoholiků - jen nejistě přešlapuje ve stínu ostatních filmů na dané téma.
Abstinent
Režie: David Vigner
CinemArt, v kinech od 31. října
