Šícha sedí v kavárně v jedné z okrajových částí Prahy nad hrníčkem espresa. Na sobě má černou mikinu s nápadnými cákanci červené a bílé barvy. Chce tím dát všem najevo, že je malíř tělem i duší, nebo opravdu nemá jediný nezničený kus oblečení? "Tohle je moje nejslušnější mikina. Všechno, úplně všechno mám od barev. Vždycky si říkám, že si nějaký kus oblečení dám stranou a neušpiním si ho, ale je to bez šance," odpovídá na otázku.
Není se čemu divit. Od té doby, co ho trápila nespavost, a díky tomu zkusil v noci malovat, má prý štětec v ruce bezmála každý den. "Asi tak osm až devět dní z deseti," upřesňuje. V malování se našel a postupně jej vyměnil za původní profesi elektrikáře. Nejprve zkoušel v někdejším zaměstnání pracovat čtyři dny v týdnu a zbytek věnovat malování, nebylo to ale ono. Cítil se pod tlakem a často mu zbyl čas i prostor jen na malé formáty.
Stal se tedy malířem na plný úvazek. Ač původem z Prahy, našel zázemí v domě na jihu Čech. Zní to sice romanticky, ale práce výtvarníka skýtá i úskalí. "Asi dva týdny zpátky jsem neměl ani na bílou barvu. Když prodám obraz, nějaké peníze mám. Je to otázka nestálého příjmu, život umělce je i o uskromnění," říká. "Teď si tady ale dávám kafe, takže dobrý," dodává.
Ani občasné finanční trable jej neodrazují. "Jde hlavně o to najít odvahu začít a o rozhodnutí, zda to člověk skutečně chce dělat, nebo ne. Já jsem měl do začátku našetřených sto tisíc korun. To bylo ale do půl roku pryč," vypráví s tím, že kvůli nedostatku peněz chvíli pracoval na stavbě, pak se ale opět naplno vrátil k tvorbě.
Jen pár vteřin na to zaujmout
První obraz si od Filipa Šíchy koupila babička, což mu dodalo kuráž. Zkoušel pak prorazit různými metodami, které dnes považuje za naivní. "Vyrobil jsem letáky s nějakým šíleným designem. Byly na nich fotky obrazů, cena a adresa. V Praze a v jižních Čechách jsem jich s tátou roznesl tak okolo deseti tisíc. Prodal se asi jeden obraz, takže to byla silně prodělečná akce," směje se.
Brzy pochopil, že cestou k úspěchu jsou sociální sítě. Na Instagramu má dnes bezmála 60 tisíc sledujících, na TikToku skoro o deset tisíc víc. Stal se tak jedním z největších českých účtů zaměřených na výtvarné umění a našel fanoušky pravděpodobně i mimo úzkou skupinu lidí nadšených do malby.
Sám si není jistý, jak se mu to povedlo. S pouhým sdílením fotek obrazů se dnes na internetu uspět nedá. Natáčí tedy svůj den umělce, proces tvorby či různá vtipná videa, která reagují na aktuální trendy.
"Možná zaujal i ten můj trapný humor," přemýšlí Šícha. Kolik lidí jej sleduje spíše kvůli obrazům a kolik kvůli vtipům, si není jistý. "Určitě to bude nějaký smutný poměr," hádá. "Ale přijde mi, že samotné umění lidi taky baví, na to, jak je to okrajový zájem. Koukat se soustředěně na obraz je náročné, zvlášť v dnešní době, kdy máte jen pár vteřin na to někoho zaujmout. Přesto dávají mí sledující obrazům prostor, snaží se na ně napojit a chápat je," oceňuje malíř.
Sociálním sítím vděčí za své živobytí. Přesto k nim má ambivalentní vztah a chtěl by trávit méně času bezduchým zíráním do telefonu. "Nepřijde mi to zdravé. A nelíbí se mi pomyšlení na to, že 60 tisíc mých sledujících dělá to samé. Vnímám morální problém v tom, že spoluvytvářím platformu, k níž mám sám určité výhrady," reflektuje.
Z TikToku na "Sutnarku"
Nyní se samorost Šícha chystá vydat cestou formálního vzdělání, od září bude studovat malbu na plzeňské Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara. Podle něj příliš nezáleží, zda má umělec za sebou jméno známé instituce, či nikoliv. Nakonec ale usoudil, že by mu prospěla práce na technice, zejména té figurální, a sám neměl dost disciplíny na to, aby se jí systematicky věnoval. Těší se na nový ateliér v Plzni a na to, že se stane součástí tamní umělecké komunity.
Dost možná přitom bude jediný v ročníku, kdo namaloval první tahy na plátno až v dospělosti. Přestože se vše naučil sám, nepovažuje se za přirozený talent. "Pamatuji si spolužáky ze základky nebo ze střední, kteří kreslili nebo malovali opravdu dobře. To není můj případ," trvá na svém. "Ale možná mám tu výhodu, že do toho umím dát duši," připouští. Je však přesvědčený, že kdyby tisícovka lidí každodenně malovala pět let v kuse, našli by se mezi nimi větší kumštýři.
Šíchův styl se zatím stále formuje. Dnes s úsměvem vzpomíná na své prvotiny, které zpětně hodnotí jako naivní. Na Instagramu však nechává viset i nejstarší díla, dobře ví, že je to součást uměleckého procesu.
V posledních měsících se posouvá ke stále expresivnějšímu pojednání. "Jsou to rozlévané tahy, švihy a gesta. Štětec teď používám méně často a nanáším barvu přímo z tuby," popisuje svou techniku. Je si vědomý, že oproti dřívějším obrazům působí ty nynější méně líbivě. "Skoro až nelíbivě. Ale vycházejí více ze mě. Jsou přesně takové, jaké mají být," věří.
