Na začátku 30. let 20. století bylo malíři Emilu Fillovi padesát. Více než svým vrstevníkům však fandil mladým, jejich vizím a experimentům, a jako jeden z mála výtvarníků původní generace expresionistické skupiny Osma odhadl sílu surrealismu. Záhy se s o generaci mladšími třicátníky - Jindřichem Štyrským, Toyen, spisovatelem Vítězslavem Nezvalem či teoretikem Karlem Teigem - spřátelil.
Blízko měl i k následovníkům Františkovi Janouškovi, Vladimírovi Sychrovi či Františkovi Muzikovi, kteří si z jeho expresionisticko-kubistické malby uždibovali kousky inspirace pro svou tvorbu.
K padesátým narozeninám si Filla nadělil velkou výstavu, na niž přizval právě i o dvacet let mladší výtvarníky. Uvědomil si totiž, jak moc je ve své práci osamocený.
Díky Fillově přímluvě pak vzala surrealisty pod svá křídla tehdejší zásadní instituce, Spolek výtvarných umělců Mánes, jež jim v roce 1935 propůjčila velký sál k výstavě. Surrealisté pak Fillu na oplátku přibrali jako svého předchůdce ve snaze prosadit moderní umění. Podobně jako to udělali pařížští surrealisté s Pablem Picassem.
Muž, který inspiroval i organizoval
Výstavu pražského Musea Kampa Muž s hořící hřívou! Emil Filla a surrealismus 1931-1939 lze proto vnímat jako poctu Emilu Fillovi a zároveň jako kontextovou přehlídku toho nejzajímavějšího z českého umění 30. let.
Kurátor Karel Srp, jenž původně chtěl Fillova díla na výstavě mezi obrazy kolegů zařadit bez popisek, zdůrazňuje, že tuto dobu je důležité vnímat jako jednu dlouhou vlnu: imaginativní kubismus přejímal vlivy expresionismu a poté i surrealistické napětí.
Zmíněnou vlnu na Kampě dobře zobrazuje plastika Hlava z roku 1935 od Otto Gutfreunda. Oko má kubistické, vlasy už ale jako kdyby vypadly ze surreálného obrazu. Kontrast vynikne v momentě, kdy divák plastiku několikrát obejde.
Emil Filla se čistému surrealismu tak, jak ho známe z obrazů Toyen nebo Štyrského, nikdy nevěnoval. Nejblíž mu byl mezi lety 1936 až 1938, kdy podle kurátora Srpa uvolnil svou představivost, zbavil se pozůstatků kubismu a začal mít dynamický rukopis.
Tehdy se věnoval detailní interpretaci antických mýtů a bájí - jednomu z inspiračních zdrojů surrealismu. Na předválečnou dobu reagoval například barevně netradičně řešeným obrazem Orfeova smrt.
Kurátor Srp výstavu koncipoval jako vyčerpávající dobový exkurz, kde osoba a dílo Emila Filly působí jako jakýsi rozcestník.
Zachycuje jeho spolupráci s Františkem Halasem na sbírce Staré ženy, ukazuje nikdy nevystavený obraz Žena v lenošce z roku 1934 i Fillovou snahu najít novou formu pro historicky často zpracovávané mytologické téma Grácií.
Je tu ale i paralelní kontext: reakce na španělskou válku od Vladimíra Sychry (obraz Válka z roku 1937), Janouškova reflexe úmrtí španělského básníka Federica G. Lorcy, jenž byl nastupujícími fašisty zabit v roce 1936, ale i snové a mytické obrazy Štyrského, Toyen nebo Aloise Wachsmana.
Barevně i architektonicky dobře řešenou výstavu si ale stejně tak mohou návštěvníci užít i jako obyčejnou bezejmennou procházku tím nejlepším, co české výtvarné umění ve 30. letech nabídlo. Fillových obrazů tu mezi ostatními malbami, grafikami a sochami visí pět desítek.
