Pavel Baňka vystavuje v Domě fotografie stovky portrétů. Mám rád lidskou rodinu, říká

Fotografie s Baňkovou vnučkou je i vizuálem celé výstavy.
Pavel Baňka se svou ženou Jindrou.
Několik let stará momentka z Dánska.
Jiří Stivín se syny v domácím ateliéru Pavla Baňky.
Jiří Bartoška s rodinou v domácím ateliéru Pavla Baňky tehdy...
Foto: Adam Hecl
Hana Slívová Hana Slívová
14. 10. 2017 7:00
Výstava Blízkost fotografa Pavla Baňky, jenž se široké veřejnosti představil například v roce 2001 minimalistickou přehlídkou Infinity v pražském Rudolfinu, nyní v Domě fotografie ukazuje převážně nevystavené portrétní cykly, pořizované od 70. let. Jejich podstatou je radost ze setkávání se s blízkými i zcela cizími lidmi.

Pražský Dům fotografie se proměnil v galerii tváří, očí a úsměvů. Výstavu Blízkost, postavenou na portrétních fotkách rodiny, kamarádů i úplně cizích lidí, tu má až do 7. ledna fotograf Pavel Baňka

Sám o sobě mluví jako o fanouškovi "lidské rodiny", což má dva významy. Jde o odkaz k obří fotografické výstavě z 50. let, vystavené v Muzeu moderního umění v New Yorku, a zároveň k lidskému společenství jako takovému.

"Naše osudy jsou jedinečné a nevratné. Možná, že právě toto vědomí mě láká k tomu, abych se znovu vracel k principu lidských vztahů, které fotografie vždy dovedla pozrdržet pro ty, kteří přijdou později," říká.

Výstava ukazuje dosud nevystavené cykly, které Baňka fotil od 70. let. Jejich téma je odvozené z osobního fotografického deníku Z mého života (1957-2017), kam autor řadí fotografické počátky spjaté s rodinnou fotografií a doplňuje je o dnešní poznámky a momentky z mobilu.

Rodinné fotky jako symbol důvěry

Právě stěna s rodinnými fotografiemi - jakýmisi útržky paměti - patří na výstavě k tomu nejsilnějšímu.

Ačkoliv kurátor projektu Martin Mazanec říká, že podstatou Blízkosti není ani tak rodina a přátelství, nýbrž autorova touha po setkávání, z "domácí" série s momentkami i aranžovanými fotkami ženy Jindry a dcery Markéty je zcela mimoděk cítit ta největší možná míra důvěry, lásky a radosti ze společně stráveného času.

S vlastní rodinou ostatně souvisí i plakát k výstavě s portrétem Baňkovy vnučky a také další vystavený dlouhodobý cyklus Matky a dcery,

"Přinesl jsem svou zkušenost a dlouhodobý zvyk fotit matku a dceru v mé vlastní rodině do jiných rodin, nejprve v Polsku, USA a Číně. Naše dcera dospěla a přirozeně odešla žít svůj vlastní život. Chyběla mi a já jsem v těch fotkách snad podvědomě hledal falešnou náhradu," vysvětluje s tím, že z počátku fotil černobíle, ale od konce devadesátých let už výhradně barevně.

Zajímavou sondou do zcela jiné životní energie - bezelstné radosti mísící se s životem v chudobě  - je série fotografií z konce 80. let, kdy byl Baňka na rezidenčním pobytu v Light Works Center v americkém městě Syracuse.

Fotil v centru, kam rodiče z černošské komunity dávali do zájmových kroužků své děti. "Chtěl jsem navázat na skupinové portréty z domova," vysvětluje.

Právě tyto ateliérové portréty přátel, kteří za Baňkovými každoročně jezdili na jejich statek za Prahu na bleší trh, tvoří další vystavovaný soubor. Pozorný divák mezi stovkami tváří najde i mladého Jiřího Bartošku nebo Jiřího Stivína s dětmi. 

"Fascinuje mě faktor času"

Bleší trhy na dvorku jsou sice minulostí, k tehdejšímu improvizovanému ateliéru se ale autor vrací. 

"Pokouším se o některé remaky. Fascinuje mě faktor času, který vidíme prostřednictvím tváří, ale také ve změnách postavení členů rodiny. Dcery se stávají matkami, synové otci. Děti postupně přejímají roli ochránců, kterými byli jejich rodiče," dodává Pavel Baňka.

Až si po přípravě výstavy a obsáhlého katalogu odpočine, rád by dokončil svůj minimalistický projekt Esence. Ten svou podstatou navazuje na autorovu slavnou výstavu Infinity v pražském Rudolfinu v roce 2001.

Pavel Baňka se narodil v roce 1941 v Praze, původně se věnoval psaní. Fotit začal na konci 60. let i pod vlivem své tehdejší přítelkyně a dnešní manželky, sochařky Jindry Vikové. Spolu mají dceru Markétu, taktéž výtvarnici a spisovatelku. 

Kromě volné tvorby má Baňka za sebou řadu přednášek na univerzitách, byl také vedoucím Ateliéru fotografie na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Stále se však prý cítí jako amatér. "I když už jsem dávno profesionál, v mých fotkách je pořád cosi ryzího. Pořád je dělám hlavně pro radost."

 

Právě se děje

Další zprávy