"Jsou to díla, která vznikala po druhé světové válce po roce 1945 až do jeho smrti roku 1953," shrnuje Winter. Podle něj bývají kubistická plátna Emila Filly vystavována běžně, na rozdíl od těch pozdních.
"Přičemž já si myslím, že jsou kvalitní a třeba i originálnější než některé klasické Fillovy práce," míní historik, jenž se o autorovu tvorbu zajímá mnoho let. Expozici připravil s architektem Josefem Holečkem. Filla patří k nejžádanějším tvůrcům na současném českém trhu s uměním.
Návštěvníci pamětní síně na zámku o známá kubistická díla nicméně nebudou ochuzeni, najdou je ve vstupní části.
V jedné části objektu jsou pak vystaveny Fillovy sběratelské předměty z Asie, v tomto případě doplněné o dobový nábytek. Místnosti mají příchozím evokovat pokoje, možná podobné těm, v nichž autor tvořil. Vše doplňují fotografie Josefa Sudka, jenž se s Fillou přátelil.
Historik expozici pojmenoval Orel rozsápe orla, což je citace převzatá z Fillova díla. "Pro mě je to taková metafora. Pro Fillu poválečné období vůbec nebylo lehké, zejména po roce 1948, kdy převzali moc v Československu komunisté a kdy celá jeho tvorba upadla v nemilost," připomíná Tomáš Winter.
Malíř, sochař a teoretik umění žil v letech 1882 až 1953. Neboť si zvykl být v první linii bojů intelektuálů o podobu umění, přišel mezi prvními na řadu také při zatýkání po příjezdu nacistů. Gestapo si pro něj přišlo hned 1. září 1939. Nejprve jej stejně jako malíře Josefa Čapka odvleklo do koncentračního tábora Dachau a potom do Buchenwaldu.
V nacistických lágrech Filla strávil šest let. Na rozdíl od Čapka přežil, v květnu 1945 se vrátil, avšak po několika infarktech. Ještě rok kvůli nemoci například nemohl malovat ani učit, a tedy si vydělávat, popsaly Hospodářské noviny.
Po nástupu komunismu Filla s podlomeným zdravím zkusil jít vstříc novému režimu. Roku 1948 vstoupil do strany, alespoň vnějškově zůstával prominentem a stát mu k práci poskytl křídlo zámku v Peruci, kde žil a tvořil až do své smrti po sedmém infarktu v říjnu 1953. Přesto se do kolonky socialistického realismu kubista Filla nikdy nevešel.
Díky velkorysému postoji jeho ženy Hany, jež velkou část pozůstalosti z Peruce věnovala státu, po její smrti v jižním křídle zámku vznikla Pamětní síň Emila Filly. Poprvé otevřela 3. srpna 1958.
Síň je užívána Galerií Benedikta Rejta v Lounech, jež spravuje práce zejména z Fillova pozdního období. Za téměř sedm desítek let existence nicméně síň byla skoro polovinu času uzavřena z důvodů stavebně-technických i majetkových. Naposledy kvůli soudnímu sporu mezi lounskou galerií a novou majitelkou zámku Peruc.
Památku na podzim 2015 získala do vlastnictví Dominika Matušová a oznámila zástupcům kraje, že ji opraví. Když ale část budovy v roce 2020 otevřela pro veřejnost, síň zůstala dál nepřístupná.
Galerie, jež je příspěvkovou organizací Ústeckého kraje, novou majitelku zámku zažalovala a domáhala se návratu soudní cestou. Soud v roce 2021 nepravomocně rozhodl, že majitelka je povinna síň zpřístupnit.
V roce 2022 obě strany uzavřely smír a smlouvu o narovnání. Provozovatel zámku Pavel Ondráček nyní říká, že investice do pamětní síně se pohybuje okolo pěti milionů korun. Zbývají ještě poslední úpravy, jež začnou za několik měsíců.
