Teď chlapci rostou a hrají si nejdřív s dinosaury, pak s náklaďáky, nakonec už chodí na kung-fu. A jejích otci lidé říkají, že hoši "hlavně potřebují čas". Jenže oni také potřebují koupit prací prášek, baterky nebo luk a šípy, namítá otec v knize nazvané Žal je to s křídly. Její autor, třiačtyřicetiletý britský spisovatel Max Porter, ji minulý týden představil na festivalu Fall v pražském Centru současného umění DOX.
Byla to příležitost poznat prudce originální, básnicky napsanou novelu o žalu, která získala Cenu Dylana Thomase a byla přeložena do desítek jazyků včetně češtiny. Od vydání v roce 2015 podle ní vznikla divadelní inscenace s Cillianem Murphym, hvězdou loňského Oppenheimera, a nyní se natáčí celovečerní film. V něm truchlícího otce ztvární Benedict Cumberbatch. "Když kniha vyšla a zkusili jste mě vygooglovat, vyhledávač automaticky našeptával spojení: max porter manželka smrt. Což mé ženě přišlo vtipné, ale nebojte, je naživu a daří se jí," řekl na festivalu spisovatel.
Prózu napsal na základě jiného zážitku. "Kluci v knize jsou tak trochu já a můj bratr. Když mi bylo šest, umřel nám táta. Rodiče už spolu nežili, ale zrovna jsme přespávali u něj a on zničehonic zesnul. Já se pak k tomu zážitku strašnou spoustu let chtěl vracet, zatímco bratr nikoliv," vypráví autor.
Chtěl zprostředkovat, jak bolestivé je ztratit rodiče v útlém věku. "Pamatuji si třeba, jak mě tou dobou ve škole pořád šikanoval jeden kluk. Ptal jsem se na to bráchy a brácha povídá: víš, jemu ještě nikdo neumřel, takže on nechápe, jaké je působit někomu bolest," parafrázuje Porter. Leccos si při psaní vymyslel, také ale čerpal z tehdejších pocitů. Třeba jak byli s bratrem zklamaní, že natolik přelomový okamžik jako smrt rodiče není slavnostnější. "Akorát jsme směli zůstat v pyžamu, domů chodili cizí lidí a dávali nám věci," píše.
Nečekaný host
Kniha je dojemná, zároveň ale plná černého humoru, sestavená z útržků fantaskních scén, snů, dialogů, esejistických úvah či literárních odkazů. Ten hlavní Porter vtělil do postavy otce, jenž v době tragédie píše knihu o skutečném anglickém básníkovi Tedu Hughesovi. Když mu náhle zemře žena a on se musí starat o dva kluky, jako metafora žalu se mu zjeví obrovská vrána. Zazvoní dole na zvonek, jako by byla člověk, na prahu otce povalí se slovy "zůstanu tak dlouho, jak mě budete potřebovat" a pak s nimi nějaký čas žije.
Vrána v románu střídavě plní roli přisprostlého kamaráda, terapeuta se smyslem pro humor a babysittera podle toho, co protagonisté právě potřebují. Zvíře pozvolna obrušuje jejich žal. Umí být kruté, například se otci posmívá, když on poprvé od smrti své ženy zkusí mít sex s jinou. Jindy pták křehké společenství chrání. Například když se v surrealistické scéně dovnitř dobývá jakýsi démon žalu. To pak vrána vyjde ven, kopnutím za sebou zavře domovní dveře a po troše krákoravého hopsání démona rozklove na kousíčky, načež pařátem smete zbytky do kanálu. Chlapci v pyžamech tleskají a tlumeně jásají za oknem.
"Ta kniha je mimo jiné o tom, jak se ochuzujeme, když žal vnímáme jako dočasný čirý zármutek. Žal je podle mě zároveň výzva k oslavě života, skoro až k extázi. Vrána nám ukazuje, jak pošetilé je furt jenom přát upřímnou soustrast a věřit na pět fází smutku. Vrána nám říká: je v pořádku, že vás to sebralo, vy se z toho nepotřebujete dostat, vy v tom potřebujete najít tu mnohem bohatší podstatu věci," interpretuje Porter. "Zároveň postava funguje jako komické odlehčení. Vránu si představte jako neřízenou střelu, která, když se na pohřbu vedou takové ty vzletné řeči, jak byl někdo skvělý, zakráká: ale houby, byl to debil," žertuje.
Čtenáři děl Teda Hughese vědí, že pták odkazuje k jeho sbírce básní Vrán: Z Vránova života a písní, v českém překladu Jaroslava Kořána vydané ve výboru Jeskynní ptáci. "Mám rád příběhy, ve kterých straší, tak jsem chtěl, aby byl otec posedlý ještě jiným duchem než jen duchem své zemřelé ženy," vysvětluje Max Porter, proč si vybral právě anglického literáta. Ten zůstal sám se dvěma dětmi poté, co roku 1963 ve věku pouhých 30 let spáchala sebevraždu jeho žena, oceňovaná básnířka Sylvia Plath. Stalo se tak poté, co ji manžel podváděl, opustil a podle jejího tvrzení také mlátil.
Někteří vnímají Teda Hughese jako toho, kdo Sylvii Plath dohnal k sebevraždě. Max Porter svou knihu nepsal na jeho obranu, ani ale nechce, aby lidé na Angličana zanevřeli. "Hodně se teď mluví o tom, jestli mohou zlí lidé dělat dobré umění. Já si taky vždycky myslel, že budu se svými dětmi poslouchat Michaela Jacksona. Neposloucháme ho, ale jeho hudba mi zároveň přináší až provinilé potěšení," ilustruje na příkladu popového zpěváka, jenž byl obviněn ze sexuálního zneužívaní chlapců. "Stejně tak čtu Knuta Hamsuna. Nebo Martina Heideggera. Jsem vášnivý zastánce Palestinců, a přesto čtu izraelské spisovatele a mám spoustu izraelských přátel. Podobně můžeme říci, že co do práce s jazykem byl Ted Hughes velikán a jeden z největších světových spisovatelů. Což nevylučuje, že to byl zároveň úplně strašný člověk," míní.
Co na to čtenáři
Porterovu knihu tvoří tři monology: otce, vrány a chlapců, kteří promlouvají dvojhlasem. "To byl ten klíč. Když mě napadlo, že kluci nebudou mluvit každý za sebe, začal jsem psát," vzpomíná na vznik debutu z roku 2015. "Psal jsem do zápisníků, mobilu i na lístky od autobusu. Protože tou dobou už se nám narodily děti, druhou rukou jsem u toho přebaloval," líčí.
Max Porter v Londýně vystudoval dějiny umění se zaměřením na performance a feminismus. Roky pracoval jako knihkupec. Na špatně placené práci se mu líbilo, že v ní potkává lidi ze všech společenských vrstev a může doporučovat knihy jak celebritám typu Micka Jaggera, tak třeba polským truhlářům, kteří za detektivku mohou utratit jen několik liber.
Postupně si začal přivydělávat poznámkováním rukopisů, až zaslal ten svůj do nakladatelství Faber and Faber, které Žal je to s křídly anglicky vydalo. "Doteďka mám uložený mail od nich, ať si nedělám naděje, že se prodá tak 600 výtisků. A že je kniha nepřeložitelná. Což opravdu je, ale zároveň už byla přeložená do 35 jazyků," říká.
Próza měla takový ohlas, že podle ní režisér Enda Walsh vytvořil divadelní inscenaci s hercem Cillianem Murphym. Premiéru měla roku 2018 v Irsku, od té doby ji také v Londýně nebo New Yorku viděly desítky tisíc lidí. "Díky hře knihu přijal i můj bratr, který má trochu opožděné emocionální reakce. Po premiéře v sále nezůstalo oko suché, ale s bratrem to ani nehlo. I moje žena se ho ptala, co na to říká, a on že nic. Pak mi asi tři měsíce nato zničehonic volá a uslzeným hlasem říká, jak moc to pro něj znamená. Bráchovi všechno trochu trvá," směje se spisovatel.
Nyní podle knihy Žal je to s křídly vzniká celovečerní film s hercem Benedictem Cumberbatchem. "Podle mě ta kniha oslovuje lidi ne tím, jak je smutná, ale nadhledem. Často mi píšou, že jim třeba umřel partner a to čtení pro ně bylo terapeutické. Protože zatímco jiné knihy se je snaží ukonejšit, tahle jako by je chtěla profackovat, šokovat, nadzvednout," uvažuje Max Porter.
Také český název publikace, kterou v překladu Jany Jašové vydalo nakladatelství Leda, odkazuje k básni Naděje je to s křídly americké klasičky Emily Dickinson. Tu četl i Ted Hughes, jenž připravil výbor z jejího díla. "Na začátku knihy parafrázuji ještě jinou její báseň: to, že láska je všechno, je všechno, co o lásce víme. Vrána nicméně tenhle úryvek přeškrtla a slovo láska nahradila slovem vrána. Což je takový můj vzkaz čtenáři: nebojte se literatury. Poezie není posvátná. Hrajte si s ní, klidně ji znesvěťte, přepište, nakreslete. Najděte si k ní svou cestu," apeluje.
Tu našel i Max Porter. Dnes už se živí jen psaním, na kontě má další tři knihy. V pražském DOX vystoupil dvakrát, kromě debaty ve vzducholodi Gulliver na střeše holešovického centra se zúčastnil také zahajovacího večera festivalu Fall. Přečetl na něm úryvek ze tři roky staré prózy The Death of Francis Bacon, v níž líčí poslední dny tohoto anglického malíře před smrtí v roce 1992. "Když mi bylo patnáct, máma mě vzala na výstavu Baconových obrazů. Naprosto mě uchvátila," zmiňuje.
Sám zase ohromil Pražany autorským čtením, jež mělo prvky divadelní performance. Zatímco Porter vestoje divoce gestikuloval jako raper, na klávesy a sopránsaxofon ho doprovázel český herec William Valerián. "Nikdy si své knihy dopředu nečtu nahlas. Ale při psaní pořád poslouchám hudbu. Tak je možné, že moje texty mají skrytý rytmus," připouští.
Naposledy vloni Max Porter vydal novelu Shy o teenagerovi na internátní škole v 90. letech minulého století. Příští rok bude spisovatel předsedat porotě prestižní Mezinárodní Man Bookerovy ceny. Ta je od roku 2004 udílena vždy autorovi a jeho překladateli. K laureátům patří Philip Roth, David Grossman nebo Olga Tokarczuk.
Pro Maxe Portera to znamená, že bude muset v průběhu jednoho roku přečíst všech 140 přihlášených knih. "Je to jedna z mála cen, kde ještě každý porotce čte každou knihu. Samozřejmě hrozí, že se z toho zblázníte, ale já jsem zvyklý číst rychle. Jen se to špatně vysvětluje dětem, když přijdou ze školy, vidí vás ležet na gauči s knihou a ptají se, jestli nemáte nic lepšího na práci. Není skvělé, když jim můžete říct, že tohle je vaše práce?" uzavírá Max Porter.
