Švédský režisér Magnus von Horn žije a natáčí v Polsku. Svou historickou novinku, již právě promítají česká kina, nasnímal černobíle, v dobově ořízlých formátech. A ačkoli první záběr na tváře s divokou hrou stínů působí lehce manýristicky, nakonec jde o překvapivě životné dílo. S dobovými prvky jako vlivem expresionismu si pouze chytře a celkem komorně hraje. Ostatně tvář je v různých významech jedním z nejdůležitějších motivů snímku.

Karoline záhy končí těhotná a sama, v nuzné místnosti, bez práce, její manžel se ztratil kdesi na bojištích první světové války. A to je stále jen předznamenání hrůz, které ji potkají. K největším kvalitán filmu nicméně patří, že nikdy nesklouzne k citovému vydírání. Citlivě vybírá, co a jak vyobrazit, k čemuž pomáhá i skvělá kamera Michala Dymeka, jednoho z největších současných evropských talentů, od něhož lze aktuálně v biografech vidět také další dva filmy Opravdová bolest a Na kordy.

Karoline hraná Vic Carmen Sonne ve filmu už dál nemá na rentu. | Foto: Bionaut Zero Gravity

V Dívce s jehlicí se objevují děsivá úmrtí i válkou znetvoření lidé, ale právě schopnost vyobrazit podobné scény citlivě zabraňuje tomu, aby jakákoli sekvence působila exploatačně. Naopak atmosféru posiluje pečlivý sound design experimentální hudebnice Frederikke Hoffmeier, známější pod uměleckým jménem Puce Mary. Její kombinace drnkotů, cvakání, různých typů jemného, ale zneklidňujícího hluku a minimalistických beatů je podmanivá a enormně vtahující.

Režisér Von Horn vychází ze skutečného případu ženy, která prováděla strašné věci - a pojďme u náznaku příběhu zůstat, abychom neprozradili podstatné dějové zvraty tohoto chytře vystavěného snímku. Ten může být obzvlášť ze začátku těžko stravitelný, ale má moc si diváka pozvolně podmanit. Je za tím opojná forma i několik dobrých scenáristických rozhodnutí. Vyniknou hlavně ve druhé půli, kdy se do děje zapojuje postava starší obchodnice v podání Trine Dyrholm, opět dokazující, že patří k nejlepším skandinávským herečkám dneška.

Z děje se pozvolna prakticky zcela vytrácejí muži a sledujeme podivný příběh typu "my ženy si musíme pomáhat". Obzvlášť v těžkých poválečných časech. Přitom tušíme, že v pozadí je cosi až zlověstného.

Trine Dyrholm v roli obchodnice Dagmar potvrzuje, že patří k nejlepším skandinávským herečkám dneška. | Foto: Bionaut Zero Gravity

Van Horn přitom ví, kdy zcela přirozeně film na moment odlehčit, třeba až romantickou scénou, kdy si čerství milenci vykračují na opačných stranách silnice, tedy pokud se tak té nerovné a rozblácené cestě dá říkat. Dívka s jehlicí obsahuje mnoho pohlcujících scén - a zdaleka nejde jen o tu ústřední, která dala novince jméno a kde pletací nástroj figuruje v o dost brutálnější činnosti než výrobě šál či svetrů. Některé sekvence jsou naopak až étericky povznášející - ostatně éter je substance, která se ve snímku hojně užívá coby lék na úzkosti.

Dívka s jehlicí mísí sociální drama s hororem, ale byť používá prvky expresionistické filmařiny, není pohlcená v nějakých archaických stínohrách. Mnohem spíše rozvíjí tradice psychologického hororu či dramatu, má v sobě cosi až bergmanovského. Přitom jde o film, který až nečekaně obsahuje také naději. Dotýká se komplikované situace žen, především matek v tehdejší době, ale rovněž obecně vypráví o lidské důstojnosti. A o tom, co vše je člověk ochotný udělat pro přežití, co dovede sobě i druhým nalhat.

Chvílemi je to i díky nečitelné, avšak kameru magnetizující tváři hlavní hrdinky studie citů. Jindy jde o příběh lidí lapených v pasti, ať už v té, kterou si na sebe kladou sami, nebo kterou nastražili na druhé.

V nominacích letošních Oscarů, které budou předány v noci z neděle na pondělí, se objevilo více filmařsky poměrně radikálních počinů. Tím nejvýraznějším je Brutalista se svou monstrózní stopáží, těžkým tématem a mnoha netradičními režijními postupy, také silně čerpajícími z minulosti. Dívka s jehlicí je uměřenější, komornější. Ale v obou případech jde o díla, která mají všechny znaky umělecké festivalové kinematografie, ale přitom dovedou pohltit mnohem širší publikum, než by se mohlo zdát. Což je docela ideální kvalifikace na to získat ty nejznámější filmové ceny na světě.

Dívka s jehlicí by klidně mohla být černým koněm této kategorie, tím snímkem, na kterém se shodnou davy amerických akademiků. A neudělají špatně.