reklama
 
 

Zemřel významný český dramatik Josef Topol, básník jeviště

Aktualizováno 16. 6. 2015 21:59
Josef Topol patřil k nejvýznamnějším českým dramatikům druhé poloviny 20. století.

Praha - V pondělí zemřel po dlouhé nemoci ve věku 80 let jeden z nejvýznamnějších českých dramatiků druhé poloviny 20. století Josef Topol. V úterý to oznámila jeho snacha Barbara Topolová.

"S velkou lítostí jsem dnes přijal zprávu o úmrtí dramatika, básníka a překladatele Josefa Topola. Chtěl bych vyjádřit upřímnou soustrast jeho rodině a nejbližším přátelům. Josef Topol zůstane navždy zapsán v českých kulturních dějinách 2. poloviny 20. století a jeho otisk přetrvá i v morálně-občanském odkazu Charty 77," uvedl premiér Bohuslav Sobotka.

Slavné jsou zejména Topolovy hry z 60. let, mimo jiné podobenství z kolektivizovaného venkova Konec masopustu či existenciální Kočka na kolejích, jíž zahajovalo Divadlo Za branou. Po podpisu Charty 77 upadl Topol v nemilost tehdejšího režimu a publikoval jen v samizdatu či pod cizím jménem.

Do divadelního světa vstoupil rodák z Poříčí nad Sázavou jako dvacetiletý básnickým dramatem Půlnoční vítr, jež mu ve svém divadle uvedl Emil František Burian. S dramaturgem Karlem Krausem a režisérem Otomarem Krejčou v roce 1965 zakládal Divadlo Za branou, pro něž napsal mimo jiné hry Slavík k večeři a Hodina lásky. V roce 1972 režim zakázal premiéru jeho hry Dvě noci s dívkou a divadlo zrušil.

Po podpisu Charty 77 pracoval Josef Topol nějaký čas jako dělník, než odešel do invalidního důchodu. Na divadelní scénu se vrátil těsně před revolucí vinohradskou inscenací hry Hlasy ptáků, která se stala jeho poslední divadelní hrou. V 90. letech měly premiéru jeho starší hry Sbohem, Sokrate! (1976) a Stěhování duší (1986).

V roce 1997 vyšla Topolova básnická tvorba v souborném vydání s názvem Básně. Loni vydalo nakladatelství Torst jeho eseje, úvahy o divadle, umění a fotografii, vzpomínky a rozhovory v souboru O čem básník ví.

Josef Topol, jehož starší syn Jáchym (52) je spisovatelem a mladší Filip byl hudebníkem (zemřel v roce 2013), je nositelem literární Ceny Karla Čapka a zvláštní ceny Kolegia pro udělování Cen Thálie za mimořádný přínos českému divadelnímu umění. V roce 1998 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.

Topolova čeština strhává diváky dodnes

Josef Topol byl nejen otcem dvou talentovaných synů Jáchyma a Filipa, ale hlavně jedním z nejvýznamnějších českých dramatiků druhé poloviny 20. století. Jeho lyrické divadelní hry byly oceňované také po stylistické a jazykové stránce, Topolova čeština strhává i dnes diváky svou poetičností a kouzlem.

"Že píšu právě drama, vychází asi z potřeby dozvědět se, co na tom mám, co na tom vidím. Já často uvažuju, proč nepíšu romány nebo povídky, a myslím, že je to proto, že neumím vyprávět. Zato si rád vyprávím s lidma," řekl v jednom rozhovoru Josef Topol. "Já vždycky hrozně rád naslouchal lidským hovorům. A hovory, to jsou dialogy. To mě taky bavilo psát, dialogy, ne líčit, jak něco vypadá," doplnil autor, jehož podle jeho vlastních slov více než příběh zajímaly postavy.

Kouzlo Divadla Za branou

Uvedení hry Jejich den (1959) v tehdejším Tylově divadle se stalo začátkem jedinečné spolupráce s dramaturgem Karlem Krausem a režisérem Otomarem Krejčou. Tato trojice svůj pohled na divadlo rozvinula především v pražském Divadle Za branou, které spolu v roce 1965 založili. Mezi největší divadelní události 60. let patřilo ale už Topolovo podobenství o ztracené identitě kolektivizovaného českého venkova Konec masopustu, poprvé uvedené v roce 1963 v Olomouci a o rok později na jevišti Národního divadla.

Neméně zaujal i hrou Kočka na kolejích (1965), ve které v hlavních rolích excelovali Jan Tříska s Marií Tomášovou. Dnes už klasický text byl poprvé uveden v Krejčově režii jako zahajovací představení nově založeného Divadla Za branou. Tam jako kmenový autor, ale také režisér a překladatel prožil Topol sedm šťastných divadelních let, během nichž vznikly hry Slavík k večeři (1967) či Hodina lásky (1968). S nástupem normalizace bylo divadlo v roce 1972 zrušeno a Topol se stal nežádoucím.

Krátce se živil jako korektor nakladatelství Vyšehrad, poté působil jako provozní v Lyře Pragensis. Přesto nemlčel, i když po podpisu Charty 77 tvořil jen "do šuplíku", publikoval jen v samizdatu nebo pod cizím jménem překládal. Přestože nebyl zdráv (dvakrát prodělal tuberkulózu), musel pracovat jako dělník u stavebního podniku, mimo jiné na opravě Karlova mostu. Vážný úraz jej později přivedl do invalidního důchodu. Na scénu se Josef Topol vrátil teprve nedlouho před pádem režimu.

Básník jeviště

V červnu 1989 měla v Divadle na Vinohradech premiéru hra Hlasy ptáků, Topolův poslední dramatický kus. Začátkem 90. let měly premiéry i starší díly Sbohem, Sokrate! a Stěhování duší. V roce 1997 vyšly Básně, soubor Topolovy poetické tvorby, a loni vydalo nakladatelství Torst knihu esejů, vzpomínek a rozhovorů O čem básník ví. Do češtiny také převedl několik her (Čechovovy texty Racek, Tři sestry, Ivanov, Shakespearova Romea a Julii nebo Marnou lásky snahu a Euripidovu Ifigenii v Aulidě).

Josef Topol, často označovaný za básníka jeviště, získal za své dílo řadu cen. Byl nositelem literární Ceny Karla Čapka nebo zvláštní ceny Kolegia pro udělování Cen Thálie za mimořádný přínos českému divadelnímu umění. V roce 1998 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy. Umělecké nadání po něm zdědili i jeho dva synové, starší Jáchym (52) je uznávaným spisovatelem a mladší Filip byl talentovaným hudebníkem (zemřel v roce 2013 ve věku 48 let).

S velkou lítostí jsem dnes přijal zprávu o úmrtí dramatika, básníka a překladatele Josefa Topola. Chtěl bych vyjádřit upřímnou soustrast jeho rodině a nejbližším přátelům. Josef Topol zůstane navždy zapsán v českých kulturních dějinách 2. poloviny 20. století a jeho otisk přetrvá i v morálně-občanském odkazu Charty 77.

Bohuslav Sobotka
předseda vlády České republiky

autor: ČTK | 16. 6. 2015 17:41

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama