reklama
 
 

Odešel prokletý básník, který se minul s časem

20. 6. 2013 6:25
Filip Topol nepolevil, ani když smrt obcházela kolem něj

R.I.P. - Bodejť bych nebyl naměkko: svou první dívku jsem poznal na koncertě Psích vojáků a Filipu Topolovi a spol. od té doby odpouštěl i občas rozvrzanou souhru, opilstvím znemožněné či rovnou neuskutečněné koncerty, občasné hraní a tvorbu na půl plynu i těch několik slíbených a nedodržených „definitivních" rozpadů. Hudebních a básnických plusů, které všechno tohle několikanásobně vyvážily, nasekal za třiatřicet let své hudební tvorby až až.

Byl to on, kdo do světa českého undergroundu a vůbec bigbítu přinesl polohu prokletého básníka a zároveň barda, který se tak nějak minul s časem, vzhlížel k mozartovským rokokovým kudrlinkám a osamělosti barokních varhaníků v zastrčených kostelích.

Podívejte se na záznam z posledního koncertu Filipa Topola:

Českému androši, v jehož kontextu se poprvé uvedl, když coby třináctiletý vystoupil u Václava Havla na Hrádečku, kde Plastici jedinkrát odehráli své Pašijové hry velikonoční, lze po hudební stránce občas leccos vytknout, ať už jde instrumentální amatérismus nebo přílišné kopírování plastikovských hudebních postupů s drnčivými ostináty a skřípajícími housličkami, jedno velké plus mu ale nelze upírat - totiž umělecky poctivé uchopení ducha času a místa, tvorbu pro/o „teď a tady", zkrátka ono příslovečné bondyovské „My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví duch sám."

Hej hej, Kiliáne Nedory

Filip Topol měl stejný cit pro genia loci, vyrůstal ostatně v umělecké rodině a na Malé Straně, jako hudebník byl ale jinde než jeho tvůrčí okolí. Že ve světě a postupně i v Čechách vypukl punk a v jeho závěsu nová vlna, mu nemohlo být lhostejnější, sám dokázal být divočejší i grotesknější; že v době, kdy coby „ucho" na undergroundové scéně stanul bok po boku Plastikům a DG 307 (obě skupiny tehdy, kolem roku 1979, připravovaly své umělecky nejcennější programy Pašijové hry, Jak bude po smrti, Dar stínum atd.), jej rovněž neznejistilo.

Coby více než zdatný klavírista mířil vlastním směrem. Při prvních vystoupeních zpíval texty svého o tři roky staršího bratra Jáchyma evokující temné středověké vize ne nepodobné vláčilovské syrovosti, brzy mu ale došlo, že „hej hej, je mladej" a začal básnicky zpracovávat vlastní svět předčasné dospělosti (u výslechu na StB byl ještě dřív, než dostal občanku) bolestivě se střetávající se zranitelností neplnoletého, citlivě reagoval na poetické podněty Sylvie Plathové, sbíral se z lásek, svárů a kocovin a vymyslel si démonické alter ego jménem Kilián Nedory, jemuž věnoval vskutku bolestivý dvacetiminutový opus.

Když na začátku devadesátých let debutoval alby Nalej čistýho vína, pokrytče a Leitmotiv, bylo mu sice pouhých pětadvacet, měl za sebou ale tucet let intenzivní tvorby a spoustu materiálu na výběr. Výsledek byl strhující. Kromě rozervaného Nedoryho a několika cajdáků je tu i pár čísel, kde si ze sebe dělá psinu, třeba Marilyn Monroe a Černý sedlo.

A konečně je tu Russian Mystic Pop Op. IV, která se stala jednou z nočních hymen bujaře mladých vožungrů-existencialistů: „Chodím po tom městě, nemám ani na tramvaj, není jaksi namístě, že bych se z toho vyhrabal, pučil jsem si pětistovku a od výčepu k baru jsem ji mezi prstama proměnil v mlžnou páru - hej hej, jsem mladej!"

Žiletky v těle

Na pozdějších albech zajímavě zrál, i když to stále často byla dosti Brutální lyrika. Sólovky Sakramiláčku a Střepy byly vyznáními ještě osobnějšími, než obvykle, kapelní Myši v poli či U sousedů vyje pes jej zachycovaly v podobě souputníka stoletých čínských básníků lehce črtajících verše v osamělém rozjímání. Bylo mu tehdy ani ne čtyřicet, odžito ale měl víc než dost. A jak zrovna žil, tak zrovna psal.

Divoký zpěv, krocení piana, při kterém mu občas krvácely prsty, sklony k sebedestrukci shrnuté v refrénu „žiletky na těle, žiletky v těle…" - není divu, že mu kdosi přilípl značku „český Jim Morrison", jakkoli povrchní byla. Možná spíš Nick Cave? Nesmysl, byl totiž zcela svůj. Jeden z těch českých muzikantů, při jejichž poslechu mi nevyskakují řady jmen zahraničních inspirátorů. A nic cennějšího než původnost v umění není.

Ve svém životním stylu Filip Topol příliš nepolevil po několika varováních lékařů ani poté, co smrt několikrát významně prošla kolem jeho dveří. Nakonec zaklepala nemístně brzo, Psí vojáci po návratu k původní sestavě už zase vyjížděli koncertovat.

Odešel jeden z posledních nefalšovaných básníků Prahy. A z Bufetu Na Knížecí je už pár let jakási blbá trafika nebo co.

autor: Petr Ferenc | 20. 6. 2013 6:25

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama