Jáchym Topol: Teď mám období střelnýho prachu

Jan Šprincl
24. 6. 2007 0:00
Známý spisovatel představuje novou knihu a divadelní hru
Jáchym Topol
Jáchym Topol | Foto: Ludvík Hradilek

Rozhovor - Je to příběh rodiny pražskýho kata, téma jako stvořený pro hrubozrnnou komedii, říká o hře Cesta do Bulgumy její autor Jáchym Topol. Nově se jeho autorská vize marasmu třetí světové války ztělesnila v Divadle Na zábradlí, kde 15. června měla hra premiéru.

Text je součástí Topolovy nové knihy Supermarket sovětských hrdinů, ve které najdeme šest starších textů včetně reportáže z cesty na Duklu, úryvek románu odehrávající se v Mongolsku nebo scénář k filmové povídce.

Třetí světová válka zuří nejen v Cestě do Bugulmy, ale taky ve Vašem předloňském románu Kloktat dehet. Přičtěme k tomu fascinaci armádou v reportážích pro Respekt... jak se z undergroundového autora, kterého dříve fascinovaly mýty, stane obdivovatel střelného prachu a olova?

Divadlo Na zábradlí: Cesta do Bugulmy
Divadlo Na zábradlí: Cesta do Bugulmy | Foto: Ludvík Hradilek

Při srpnový invazi mi bylo šest, viděl jsem tanky, který střílejí do cukrárny, paragány, co kolem nich běhají, mám v hlavě obraz rozstřílený vývěsky kina s plakátem Planety opic a kolem nábojnice... bylo to jako v dobrodružným filmu. Jako romanopisec bych byl blázen, kdybych tak silný zážitky nepoužil.
Ivan Klíma se posmívá nám mladším autorům. "Prosím vás," říká, "o čem vy můžete psát? To my jsme zažili druhou světovou, holokaust, padesátý roky, koncentráky, tanky v šedesátým osmým a vy - miluje mě, nemiluje... to je nuda." Dělá si srandu, ale trochu na tom něco je.
Tak jako malíři mají období krajin nebo modrý období, já asi mám období střelnýho prachu. Ale do budoucna v tom nebudu pokračovat: Kloktat dehet, Cestu do Bugulmy i reportáž Supermarket sovětských hrdinů jsem psal najednou při stipendiu v Holandsku, takže je to všechno promotaný. Militarista rozhodně nejsem!

Kulturní přehled EX o nové knize napsal: "Otázkou zůstává, jestli Supermarket sovětských hrdinů má být tečkou za tvorbou Jáchyma Topola, nebo jen jakousi bilanční pauzičkou v poločase." Máte odpověď?

Jáchym Topol
Jáchym Topol | Foto: Ludvík Hradilek

Panebože... tečkou za tvorbou? Tečka za mým celoživotním dílem? Ne, doufám, že ještě něco napíšu. Vím, že tohle není opravdová velká kniha, velký román, ale knížka hlavně pro přátele. A je pravda, že jsem v divotvorným období, ráno jsem chodil do Divadla Na zábradlí na zkoušky Cesty do Bugulmy, pak byla porada v redakci, po ní několik hodin smažím reportáž, po večerech dodělávám s Monikou Načevou její třetí cédéčko Mami. Do toho děláme rozhovor, předtím jsem mluvil s jinými novináři, ještě musím něco vyřešit s mým polským překladatelem a rád bych byl s dětmi. Tohle zažívám každý den a upřímně říkám, že to nikdy tak strašný nebylo.

Supermarket sovětských hrdinů ale snad teď tolik práce nezabral, vždyť to je sbírka už dříve napsaných textů.

To je pravda. Sestavovali ji editor Jan Šulc s nakladatelem, takže pro její vydání mám alibi. Věřili, že texty můžou obstát a taky by za pár let mohly zmizet.

Kniha začíná reportáží z chlapácké výpravy za spisovatelem Andrejem Stasiukem a návštěvou Dukly, památného místa druhé světové války. Co vás tam táhlo?

Divadlo Na zábradlí: Cesta do Bugulmy
Divadlo Na zábradlí: Cesta do Bugulmy | Foto: Ludvík Hradilek

Je v tom moje inklinace k Východu. Už jsem seděl v coffee shopu v Amsterdamu a vím, že je to nuda, líp je jít romanticky s batohem po Ukrajině. Jsme skupina kamarádů, říkáme si Bílá labuť a místo kuželek nebo paintballu jezdíme na čundry. Není to tak, že předtím čteme knihy a studujeme mapy, ne, je v tom hlavně kořalka a přátelství.
Na Dukle mi přišlo, že se vracíme do dětství, kdy nám odmalička ve škole omlacovali o hubu hrdinnou Svobodovu armádu, která táhla z Buzuluku do Prahy. Byli to nejšílenější a nejdrsnější bojovníci, propuštěnci z kriminálu, tajní komunisti i blázniví slovjanofilové, který vytáhli z gulagu. Ti chlapi nepotřebovali jíst a byli zvyklí na to, že lidský tělo se dá semlít na kaši. Věřili, že po návratu domů vybudují krásnou Československou republiku, ale komunisti je začali znovu krouhat a dnes se o nich neví.

Po této reportáži následuje fragment románu Mongolský vlk, který jste začal psát v roce 1997. Jaký je jeho osud?

Nijaký. Teď se trochu probudil, ale nic ho nečeká. Tu kapitolu z románu si kdysi vybrali v nakladatelství in život a samostatně ji vydali a teď ta samá část vyšla v Supermarketu sovětských hrdinů. Bylo by složitý se k tomu vracet, za dobu psaní mám doma spoustu rozsekanejch kompjůtrů a do jejich mozku se neumím dostat. Když mi bylo pětadvacet, o všech textech jsem věděl, teď je mi skoro jednou tolik a o spoustě z nich už nic nevím.

Jáchym Topol
Jáchym Topol | Foto: Ludvík Hradilek

Východně exotická je i divadelní hra Cesta do Bugulmy, apokalypsa euroasijského prostoru po třetí světové válce.

To je příběh rodiny pražskýho kata, děd se učil zabíjet v gulagu, otec za Husáka a když vypukne válka, prchají do jakési Bugulmy v Simberii, kde zamrzlej v ledu pořád funguje jeden z gulagů. Téma stvořené jako pro hrubozrnnou komedii.
V povídce Jaroslava Haška Velitelem města Bugulmy jsem našel nejpřesnější tresť toho, co je bolševický hovadství a stupidismus. Popisuje se v ní, jak do města přijíždí továryšč Jerochym, který lidem řekne: "Vy neumíte číst a psát? Dobře, tady je moje pistole a do tří dnů se to naučíte, nebo vás pobiju." My se tomu smějeme, ale taková byla v Rusku porevoluční realita. Tenhle pocit jsem chtěl do hry vtělit.

Mluvili jsme o posedlosti střelným prachem a olovem. K nim patří také smrt, fascinuje vás i ta?

Asi jako každýho... nebo spíš v ní moc nevěřím. Všichni říkají, že umřeme, všude se to píše, ale já nevěřím věcem, který jsem nevyzkoušel na vlastní kůži...

 

Právě se děje

Další zprávy