Při vyslovení zpěvákova jména se pamětníkům vybaví věčně rozesmátá, později typicky "opuchlá" tvář. V normalizačních letech zněl Duchoňův mimořádně disponovaný hlas denně. Z rádia, televize, na tanečních zábavách.
Některé jeho hity měly potenciál chytlavých odrhovaček, třeba Uber, uber paru (slovenská verze Sugar, Honey, Honey) a Elena, ty si život moj, jejž věnoval manželce. Songy jako V dolinách nebo Zem pamätá rozehrávaly národovecké struny a kýčovitě se vztahovaly k rodnému Slovensku.
Písně slovenského Toma Jonese či Karla Gotta, jak se Duchoňovi přezdívalo, podle všeho u našich sousedů dnes zažívají podobný nostalgický boom jako u nás před časem hity Michala Davida. Zní na talentových soutěžích, vznikají coververze.
Zatímco Michal David však před 30 lety bez problémů přesedlal na kapitalistického oře a normalizační zkušenosti zúročil v muzikálovém byznysu i stranických volebních kampaních, pro Karola Duchoně měl život "nonstop" tragické vyústění. Jako pětatřicetiletý zemřel roku 1985 na cirhózu jater.
Předčasná smrt má vždy potenciál heroizace. Režisér Jiří Havelka s tím pracuje taktně a obraz Duchoňova závěrečného nanebevstoupení v oblacích z kouřostroje je laskavě ironický. Část pražských diváků byla přesto pohoršena. Tvůrci prý z interpreta jalových textů a alkoholika nakonec dělají hrdinu.
Fenomén talentovaných popových interpretů, kteří chtěli "jen zpívat" a možnost stát před publikem vyměnili za konformní postoje ke komunistické straně, v československé národní paměti pravděpodobně rezonuje silněji a složitěji, než jsme si dokázali představit. Jasně se to ukazuje po smrti Karla Gotta v komentářích i reakcích fanoušků.
Pozoruhodnou životaschopnost navzdory nevalnému "uměleckému dojmu" prokazují také normalizační hity. Roztleskat hlediště Nové scény Národního divadla a přimět dobrou polovinu publika ke zpěvu jednoho z nich nedalo hercům žádnou práci.
S pochopením
Havelka a Róbert Mankovecký přistoupili k divadelně-hudební biografii Karola Duchoně s bezpředsudečnou empatií, která se předem vzdává hodnocení.
Je to nakonec legitimní možnost, jak se postavit k životu a dílu popové hvězdy, jejíž hlas i písně vrostly lidem pod kůži, ať už se k nim vztahují s nostalgií, či s odporem. Ostatně není to poprvé, kdy režisér z generace narozené v osmdesátých letech ukazuje normalizaci spíš jako bizarní retro než dobu politického útlaku, v níž se lámaly charaktery.
Karči, jak přátelé zpěvákovi přezdívali, je středobodem jevištní kompozice s živou kapelou, scénografie připomíná televizní studio, v němž se před několika desítkami let odehrávaly hudební produkce. Tomáš Grega, který Duchoně hraje, na začátku naskočí na běžící pás umístěný uprostřed scény před mikrofonem i kamerou a rychlou chůzí se na něm pohybuje celé představení. Přitom zpívá, mluví, hraje na kytaru.
Režisér se nejspíš inspiroval výrokem textaře Borise Filana, který k Duchoňovu osudu poznamenal: "Cíl některých běhů je už uprostřed běhu. Někdo si ho nevšimne a běží dál a je mrtvý, i když se mu hýbou nohy."
Doslovné ztělesnění Duchoňova zničujícího běhu životem funguje jako metafora. Grega v bílé rozhalence, podobné, jakou má zpěvákova bronzová busta v rodné Galantě, utíká a zároveň fakticky stojí na místě. Herec přitom strhujícím způsobem interpretuje nejen hudební čísla, ale skvěle vystihuje i zpěvákova gesta, celou tu přímočarou dychtivost venkovského chlapíka, který sám "šiel, šiel, za vzdialeným cielom, šiel, šiel, kráčal pláňou bielou, šiel, šiel, zvolil si svoj údeľ".
Zpěváka snímá kamera, která jeho obraz přenáší do retro televizního přijímače na straně jeviště. Tam rodiče z křesel sledují na obrazovce syna. Za ním technici mění pozadí - blýskavé estrádní oponky, siluety evropských metropolí, stěny vymalované válečkovými vzory. V titulcích nad scénou běží někdy až pikantní výčet historických a kulturních událostí vztahujících se k jednotlivým rokům.
Svižná mozaika výstupů členů rodiny, interpretovaných svědectví přátel a kolegů ze showbyznysu pracuje s hravou nadsázkou. Vánoce, kdy Duchoň dostal heligonku, střídání kapel, první ocenění jako Zlatá vločka Calexu - výrobce ledniček -, seznámení s budoucí manželkou, prodavačkou v Prioru, narození dcery. Víceméně chronologicky poskládané střípky proložené Duchoňovými hity vyprávějí o jeho životě v lapidárním, až naivistickém zjednodušení.
I estébáci a funkcionáři, kteří zpěvákem manipulují a parazitují na jeho jednoduchém přístupu k životu, působí spíš legračně, jako pohádkoví čerti. Momentů, kdy skutečně zatrne, není mnoho.
Na hraně
Hranice mezi empatií, přirozeným respektem k lidskému osudu a vyhýbáním se problematickým epizodám v Duchoňově životě je křehká. Může se snadno zvrhnout v intuitivní pakt neútočení s jeho fanoušky, kterých, soudě podle komentářů na YouTube, není málo.
Stejně ambivalentní je zacházení režie s prostředky normalizačních estrád. Někdo si při představení uvědomí jejich manipulativnost, jiný na ně z recese přistoupí, další jim spontánně podlehne a užije si je. Zem pamätá se pohybuje na tenké hraně mezi komerčním využitím Duchoňovy popularity a její reflexí.
Možná problematičtější než nedostatek kritického odstupu k látce je skutečnost, že nepřichází s vlastním, originálním pohledem na zpěvákovu osobnost a kariéru, ale dost nepokrytě se opírá o televizní dokument z roku 2008, součást cyklu Radosť zo života věnovaného osobnostem slovenské kultury.
Přesto se inscenace právem ocitla v dramaturgii přehlídky Pražské křižovatky, která je letos věnovaná hlasu, naslouchání a slyšení. V nepředvídatelném kontextu s odchodem "zlatého hlasu z Prahy" klade otázku, nakolik si naše životy spojujeme se zdánlivě banálním fenoménem populární hudby, který neodbytně doprovází naši každodennost.
Zem pamätá
Režie: Jiří Havelka
Dramaturgie: Róbert Mankovecký
Slovenské komorné divadlo Martin, uvedeno 1. října na festivalu Pražské křižovatky.
