reklama
 
 

Recenze: Bergmanovské divadlo v Nebeského režii se pobaveně zarývá do masa i mysli

20. 12. 2018 12:33
Hledání pravdy ve vztahu muže a ženy ukazuje inscenace Soukromé rozhovory jako bolestivou vivisekci, duši očišťující skutek i prodírání se k sobě samému.

V dohola obnaženém industriálním prostoru podzemního sálu DUP39 v někdejším Domě uměleckého průmyslu na pražské Národní třídě sledujeme ukrutně zábavné peripetie jednoho manželství v režii Jana Nebeského.

Scénář, který napsala Lucie Trmíková, do tří postav koncentruje stejnojmenný prozaický příběh filmového režiséra Ingmara Bergmana a zároveň se inspiruje jeho dalšími díly. Vše se odehrává v několika rozhovorech Anny s jejím manželem - farářem Henrikem a také s jejím strýcem a zpovědníkem, který je zároveň Henrikovým církevním nadřízeným. Hodně se mluví o citech, vině a pochybnostech, ale nezůstává jen u slov. Během dialogů až fyzicky pociťujeme spoluurčující tělesnost vztahu.

Jeviště vymezuje čtverec na omšelé betonové podlaze. S koberci, které ji pokrývají, se mění prostředí i kontext dialogů. Lapidární scénografii doplňují dvě židle. Vše ostatní v této inscenaci, která se nám pobaveně zarývá do masa i mysli, obstarají herci Lucie Trmíková, Martin Pechlát, Alois Švehlík a trubka Ladislava Kozderky. Ta se vznáší v prostoru jako duše, která zpívá o touze po lásce i smutku z toho, že ji nenachází.

Anna se nekompromisně a afektovaně svěřuje svému duchovnímu s mileneckým vztahem s mladším mužem, ke všemu rodinným známým a studentem teologie. Zpovědníkovo doporučení si ale vezme k srdci jen částečně - svému muži o milenci řekne "pravdu", ale v nemanželském vztahu pokračuje. Situace je pro oba trýznivá.

Momenty, v nichž je Henrik konfrontován s hlubokým a nepřekonatelným fyzickým odporem své ženy a jako muž selhává, střídají zoufalé projevy jeho lidské slabosti. Martin Pechlát sahá své postavě až na dno. Henrik se s trapným úsměškem a tónem vyšetřovatele dožaduje pravdy - informací o intimních detailech Annina vztahu. Přitom ženu ironickými šlehy ponižuje tak strašně, až je směšný.

V nejkrutějších okamžicích se manželský dialog láme do frašky téměř jako z her Georgese Feydeaua, neboť míra vzájemného ubližování překračuje absurditou všechny meze. Přitom se zdá, jako by postavy vlastně proti své vůli byly v těch mučivých okolnostech vlečeny čímsi iracionálním a neovladatelným.

Na všech třech hereckých kreacích je fascinující přesnost a vědomost toho, o jakých lidských situacích postavy "svědčí". Lucie Trmíková má ženskou psýché prozkoumanou a promyšlenou tak dokonale, že se za Annu s nadhledem přiznává ke všem možným myšlenkovým pózám, jichž se nevěrné dámy zpravidla dopouštějí.

Alois Švehlík má jako Jacob - vyrovnaný člověk a moudrý kněz, který ani na prahu smrti neztrácí lidskost a humor - roli nejtěžší. A také jeho postava je uvěřitelná, navíc z masa a kostí.

Představení Soukromé rozhovory je společně s inscenacemi Médeia a Pustina třetím dílem pomyslné trilogie, kterou v pražském prostoru DUP39 uvádí spolek Jedl. Tato divadelní laboratoř z různých úhlů pohledu zkoumá vztah muže a ženy, přítomnost lásky, duchovní vyprahlost, sexualitu, lhostejnost či zničující vášeň. Jako by se tvůrci pokoušeli najít skryté zákonitosti chemie, v níž spolu tajemně a nevyzpytatelně reagují dva lidé, jejich těla a duše.

Jan Nebeský a Lucie Trmíková nejsou jen životními partnery, ale spoustu let i spolupracovníky na scéně, což jim nepochybně umožňuje vstupovat - společně s duchem spřízněnými kolegy - otevřeně a svobodně do míst, kam jiní dohlédnou.

V Médei, inspirované antickou látkou a jejími variacemi, se spolek Jedl vydává po stopách destruktivní, doslova vražedné ženské emoce. V Pustině, inspirované dílem amerického básníka T. S. Eliota, se Ona a On setkávají u prostřeného stolu. Sledujeme, jak se nervózní večeře vyhořelých manželů za asistence "toho třetího" mění v obřad láskyplného přijímání přítomného okamžiku.

Soukromé rozhovory

Režie a scéna: Jan Nebeský
Nejbližší reprízy 10. ledna v pražském Skautském institutu a 16. ledna v prostoru DUP39

Každá z inscenací respektuje charakter zvolené látky, přitom i formálně experimentuje. Koláže na téma Médeia se účastní dva výtvarníci, Igor Korpaczewski a Margita Titlová Ylovsky, kteří svá díla tvoří přímo na scéně. Básnickou Pustinu živě doprovází klavír Martina Dohnala a árie, které složil pro "andělského" kontratenora Jana Mikuška i oba herce. Soukromé rozhovory se pak nejvíce podobají "obyčejnému" divadlu, jež se právem spoléhá na skvělé hráče.

Režisér Jan Nebeský navíc ve všech třech případech s kostýmní výtvarnicí Petrou Vlachynskou dává jasně najevo, že jeviště rozhodně není k tomu, aby se na něm za čtvrtou stěnou vytvářela iluze světa, ale místem, kde lze hrou skutečnost všelijak zkoumat a převracet, občas až do krajnosti. A také se tím bavit.

autor: Marie Reslová | 20. 12. 2018 12:33

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama