reklama
 
 

Recenze: Dejvické divadlo uvedlo čapkovský kabaret, nezachrání ho ani špičkoví herci

8. 12. 2018 11:20
Repertoár pražského Dejvického divadla se rozrostl o novinku inspirovanou antiutopickým románem Karla Čapka Továrna na Absolutno. Přizvaná režisérka Anna Davidová z něj vytvořila hybridní tvar, oscilující mezi kabaretem a vážnou úvahou o hledání duchovna. Do hlavních rolí obsadila skvělé herce, Václava Neužila, Jaroslava Plesla, Simonu Babčákovou či novou posilu souboru Lukáše Příkazkého. Přesto výsledek zůstává hluboko pod standardem dejvické scény.

Jak musel sám Čapek roku 1926 vysvětlovat čtenářům v předmluvě k druhému vydání, roztříštěná kompozice jeho románu je dána tím, že vznikal neplánovitě. Původně šlo o seriál zábavných fejetonů psaných pro Lidové noviny, až poté je autor spojil.

Právě tato specifická rozvolněná forma přivedla dramatika Egona Tobiáše, režisérku Annu Davidovou a účinkující herce k nápadu vytvořit nikoliv adaptaci, ale spíš volnou čapkovskou variaci. Jenomže s literární předlohou zacházeli tak svévolně, až se jim původní text i jeho poselství ztratily pod vrstvami výtvarné přebujelosti a nepřehledného žertování, jimž chybí zřetelně formulovaná idea, rytmus a často i vtip.

Beze změny zůstal zachován pouze výchozí motiv vynálezu zázračného karburátoru, jenž umí dokonale spalovat hmotu, ale zároveň jako vedlejší produkt uvolňuje absolutno. Jinými slovy boha, což u zasažených osob vyvolává stavy duchovního vytržení a paradoxně nakonec vede jen k eskalaci náboženských a politických konfliktů.

Tvůrci představení zvolili podobu bláznivého kabaretu, jenže s ní pracují nedůsledně a nahodile. Čapkova duchaplnost, slovní i situační humor, satirické útoky proti nacionalismu, klerikalismu a lidské nesnášenlivosti se na jevišti proměňují v bizarní pásmo tu vtipných, tu zbytečně do sebe zahleděných výjevů. Satirické skeče o různých podobách osvícení a objevování duchovna střídají oživlé klipy k písním, které interpretuje hned několik postav, nejčastěji typický reprezentant kulturní pokleslosti, afektovaný konferenciér Lukáše Příkazkého.

V prvním momentu vzbudí pozornost futuristický výtvarný rámec, navržený Evou Jiřikovskou. Blyštivé kostýmy a stříbřitá aluminiová vrstva pokrývající stěny, nábytek i podlahu mají navozovat dojem umělosti a sterility. Zvolená efektní scénografie se však nakonec stává jen tím, co chce sama reflektovat: povrchní kulisou.

Z románové předlohy zůstala zachována dvojice ústředních postav, vynálezce Marek a podnikatel Bondy. Oba se objevují víceméně nahodile, nemohou tedy suplovat chybějící dějovou linku a jejich vážně míněné, dušezpytné dialogy nekorespondují s parodickým laděním zbytku inscenace.

Zatímco upjatý vynálezce karburátoru s motýlkem pod krkem v podání Jaroslava Plesla představuje slušňáka hnaného výčitkami svědomí, Bondy hraný Václavem Neužilem je excentrický podnikatel se zlatými řetězy na krku. Ani on však nezůstane imunní vůči pohromě způsobené průmyslovou výrobou absolutna. Autor dramatizace navíc Bondymu přičaroval partnerku Ellen, ztělesněnou hostující Annou Schmidtmajerovou. U Čapka jde o epizodní figuru vyskytující se na dvou stránkách románu, zde se stává poměrně významnou postavou.

Vinou neujasněné dramaturgické a režijní koncepce ani špičkoví herci Pleslova či Neužilova kalibru při nejlepší vůli nedokáží vytvořit věrohodné hrdiny, kteří by u diváků vyvolali hlubší odezvu nebo dokonce souznění.

Karel Čapek, Egon Tobiáš a kolektiv: Absolutno – kabaret o k

Režie: Anna Davidová
Dejvické divadlo, Praha, premiéra 5. prosince, nejbližší reprízy 11. a 15. prosince a dále 14. a 22. ledna příštího roku

Skutečně vtipný a herecky dokonalý tak zůstává jediný absurdní výjev situovaný za zdi Vatikánu. Deprimovaný papež, tři abatyše a kněz jsou vyvedeni z míry poznáním, že bůh se místo honosných katolických chrámů zjevuje kdesi u karburátorů. Nešťastně pojídají hostie, o něž věřící ztratili zájem, a papež dokonce svatokrádežně pochybuje o smysluplnosti desatera. Když pak zazní nesmělý požadavek na zatraktivnění církve, svatý otec s knězem a jeptiškami se v rozpacích pokoušejí o striptýz v rytmu letitého italského šlágru.

Režie očividně spoléhá na herce, na jejich osobní vklad a výjimečný smysl pro komično i vyváženou nadsázku. Patrné je to u Simony Babčákové, která střídavě ztvárňuje ženu považující se za druhé vtělení Krista, neúspěšného pošťáka i ezotericky usměvavou hlasatelku dobra. Ani herečka jejích kvalit však nezakryje, že inscenaci chybí jasná myšlenka a potenciál hlubší rezonance se současností.

Je škoda, že slibný nápad adaptovat pro divadlo Čapkovu předlohu, také z dnešního pohledu vtipnou a nadčasovou, vyšel naplano. Zřejmě je zákonité, že i špičková scéna si někdy vybere slabší chvilku a šlápne vedle.

autor: Saša Hrbotický | 8. 12. 2018 11:20

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama