Recenze: Haklova Návštěva je dosud nejzábavnější zprávou o současnosti na Nové scéně

Na jevišti ožívá vůně hospod i samizdatů.
Foto: Patrik Borecký
Marie Reslová Marie Reslová
25. 11. 2018 17:35
V prostoru se vznáší leitmotiv čtyř pečených kachen. Účastníky "potravní slavnosti", která spočívá v konzumaci těchto pečených ptáků, jsou čtyři životem unavení mládenci kolem šedesátky.

S mastnou hubou, sarkastickým humorem a duší básníků účtují se světem i sebou samými. Na jeviště Nové scény Národního divadla je přivedla Návštěva - divadelní adaptace povídky Emila Hakla v režii Jana Friče a dramaturgii Ilony Smejkalové.

Haklova Návštěva vyšla roku 2013 ve sborníku Hovězí kostky. Nad pekáčem kachen se v ní setkávají čtyři kumpáni, kteří dospěli v 80. letech minulého století a "uvnitř každého se ze všech sil štětí, čuří, raduje, brání, případně útočí okopaný, vypelichaný, ranami zpitomělý tvor". Vybroušenými postřehy, průpovídkami a popisy nás povídka na pár desítkách stran provádí jejich osobními příběhy a lapidárně shrnuje zkušenost posledních čtyřiceti let.

Současná divadelní adaptace naštěstí Haklův básnicky hutný koncentrát nerozředila do vodového bujónu. Naopak. Režie na scénu obdivuhodně přivolává atmosféru, humor i básnivost předlohy. Dokonce samotného autora.

V inscenaci se ten charismatický muž pronikavého pohledu jmenuje Mates a skvěle ho hraje David Matásek. Obsazení Davida Prachaře do role Bombura, kterého předloha popisuje jako "štětinatého vorvaně v nátělníku", je nečekané. Herec si ale pobyt v obrovském těle a mentalitě bájivého labužníka okouzlujícím způsobem užívá.

Protřelého kavárníka Lexu, operujícího v podnikatelském polosvětě drogových dealerů a malých gangsterů, hraje Ondřej Pavelka. Vyzařuje nedůvěryhodnost i chandru. Saša Rašilov citlivě ztělesnil fotografa a parkinsonika Páťu, který se ze všech sil snaží držet krok s kamarády, povzbuzován jejich nevybíravými vtipy.

S těmi čtyřmi na scéně ožívá vůně hospod, literárních samizdatů a hudebních skupin - prostředí společenské rezistence vůči dožívajícímu komunistickému režimu v končících osmdesátkách. Setkání s dnešní realitou bilancuje tehdejší sny, naděje i životy nyní se nezadržitelně blížící svému konci.

Rautová společnost

Knihy Emila Hakla O rodičích a dětech a Skutečná událost byly oceněny Magnesií Literou, za Pravidla směšného chování autor získal Cenu Josefa Škvoreckého. Právě předávání literární ceny inspirovalo režiséra současné inscenace Jana Friče k absurdní rautové scéně. V první polovině představení je to pro herce výborná příležitost k improvizaci - a ne jediná.

Repliky z Haklova textu i provokativní vzájemné jízlivosti a poznámky hereckých kolegů, například narážky na Matáskovo působení v kontroverzní skupině Orlík, jsou promíchány k nerozlišení. Zkušenost postav tak do jisté míry splývá se zkušeností jejich interpretů, což divadelnímu zážitku přidává na autenticitě.

Publikum na jeviště přichází omšelým zákulisím divadla otevřeného v roce 1983, kde se zastavil čas, kolem doličných předmětů vystupujících v Haklově příběhu. V obřím "party stanu" právě začíná slavnostní předávání literární ceny. Snaživá moderátorka bezradně čelí mystifikačním vstupům autorových přátel, vyklízí prostor jejich řádění a sebezáchovně se uchyluje k lahvi sektu.

Do literární události pak vstupuje přímo děj povídky Návštěva a dění se pomalu zvrhává v groteskní masakr. Přitom nabývá až symbolický charakter usvědčené kolektivní přetvářky a marketingové prázdnoty.

Obřad společného jídla

V intermezzu, které rafinovaně spojuje zvukovou vytříbenost a obžerství, konečně dojde na kachny. Kvarteto stojí za mikrofony. Vyladěné voicebandové mumlání připomíná buddhistickou modlitbu, na řadu přichází obřadní roucho v podobě pod bradou uvázaných kostkovaných utěrek.

Mikrofony jsou opatřeny ochranou v podobě prezervativu a nefalšovaná žranice začíná. Z plných úst vypadávají kousky masa i slova. Čistá poezie oduševnělého hovadství, typicky český fenomén, jaký u nás na jeviště umí přivolat jen málokdo.

Foto: Patrik Borecký

V druhé části inscenace se ocitáme v Bomburově bytě, kde se věci nahromadily v geologických vrstvách. Čtyři muži se válejí po gauči a pokoušejí se strávit tučnou pečeni i své životní úrazy a prohry. Dojemnost se mísí se smutkem a výpary zpocených těl i alkoholu. Nad hlavami protagonistů se převalují dva asteroidy, které se v té zvláštní chvíli potkaly u naší domovské Země. V tomto divném bezčasí, kolorovaném všudypřítomnou banalitou, příbytek trčí v prázdnotě a něžné lhostejnosti vesmíru. Proměňuje se v magický prostor, v němž hledání nočního tramvajového spoje nabývá planetární důležitosti.

S odcházejícími hosty se otevírá stěna rautového stanu, v němž se vše odehrává, do rozlehlého hlediště, jehož tlumeně rozsvícená světla připomínají noční oblohu. Shůry visí provaz oběšencův a jeden z hostů spící na sedadle objímá utrženou smyčku. S jiným absolvujeme cestu noční tramvají domů.

Odcházíme. Přišli jsme na jeviště světa na návštěvu. Když se cestou ohlídneme, na scéně stojí bílý party stan, náš pozemský domeček, a jeho střechu zalévají duhové barvy polární záře.

Foto: Patrik Borecký

Chvála imaginaci

Scénografie Jany Hauskrechtové naplno využívá potenciálu již dosti vybydlené budovy Nové scény Národního divadla, jejíž ošklivost v pamětnících, a možná nejen v nich, paradoxně budí nostalgické dojetí. V inscenaci se to hemží drobnými surreálnými nápady, odkazy, asociacemi, jejichž souvislost rozhodně nemusí být přímá.

Pomyslnou bytovou tapetu například tvoří projekce obálky bývalého jugoslávského počítačového časopisu Računari, který se vyznačoval tím, že techniku na titulní stránce prezentovaly modelky v erotických pózách.

Přestože čtyři kumpáni, zajídající a zamlouvající svoji samotu, ztroskotávají ve vztazích k ženám, v inscenaci něžné pohlaví nechybí. Herečka Tereza Vilišová v roli Moderátorky nebo Ženy jemně připomíná nejen pánské erotické představy a sny, ale také jakousi nemožnost vzájemné komunikace, nedefinované vnitřní bariery.

O poznání méně poeticky do inscenace vstupuje obří model velké pečené kachny, který herečka občas navléká. Zhmotňuje nejen vysněnou krmi, ale zdá se, že nakonec i sexuální touhu.

Emil Hakl: Návštěva

Režie: Jan Frič
Nová scéna Národního divadla
Premiéry 22. a 23. listopadu, nejbližší reprízy 29. listopadu a 12. prosince.

Prvoplánově nenápadnou, ale o to důležitější a na scéně neodbytně přítomnou figurou je pak smrt, respektive kytarista Petr Šmíd, který obstarává jedinečný hudební plán inscenace a pod jehož sakem se objevuje triko s potiskem kostlivce.

Haklova, Fričova a Smejkalové Návštěva je dosud asi nejpřesnější, byť neveselou, tak rozhodně nejzábavnější zprávou o současnosti, která byla na Nové scéně Národního divadla uvedena. Na rozdíl od všelijakých satiricko-kritických nebo humoristických pokusů o obraz současné společnosti vypovídá Návštěva neokázale, z očí do očí o existenciální situaci, v níž se nacházíme.

 

Právě se děje

Další zprávy