Byť za sebou česká divadelní avantgarda zanechala poměrně výrazné stopy, včetně několika surrealistických experimentů Jindřicha Honzla a E. F. Buriana, pro současné tvůrce zůstává spíš v rovině historické paměti, než že by je aktivně inspirovala.
K jevištnímu surrealismu se dlouhodobě hlásí snad pouze režisér a dramatik David Jařab, který podniká expedice do lidského nevědomí a rád nechává vyplouvat na povrch své fantazie. S uměleckým směrem zdůrazňujícím podvědomí, ale také vizi radostného, láskyplného, a především svobodného světa, mimo jiné jako reakci na první světovou válku, si v ničem nezadá ani Měsíční kámen, nová inscenace Kamily Polívkové a jejího česko-islandského týmu.
Pro sedmačtyřicetiletou režisérku je vždy zásadní výtvarný koncept, jejž nechápe jako ornament, ale způsob, jak rozpohybovat dění na jevišti. V novince navazuje na své dosavadní práce. Nejen na monodrama Skugga Baldur s herečkou Terezou Hofovou, ale také na zpracování textu Macocha od Petry Hůlové, které Studio Hrdinů uvádělo v koprodukci s brněnským HaDivadlem od roku 2017.
Oba projekty spojovaly silné vizuální motivy, princip live cinema neboli živého kina blízký třeba Laterně magice a rozvolněný způsob vyprávění, připomínající spíš osobitou slovní kontemplaci. To všechno jsou ostatně i východiska surrealistů, které biograf fascinoval jako místo, kde je divák konfrontován s bezbřehou fantazií a krásou.
Nechtěný svědek
Právě kino, přesněji počátky kinematografie, jsou jedním z nosných motivů Sjónovy novely Měsíční kámen a určujícím prvkem nové inscenace. Hlavní hrdina, šestnáctiletý sirotek Máni Steinn neboli Měsíční kámen, kterého hraje Jan Cina, miluje film a stejné pohlaví. Oboje se na Islandu v raném 20. století může jevit jako společensky problematické, to druhé doslova pobuřující.
Máni za úplatu "obsluhuje" místní homosexuály, nejraději však chodí do dvou tehdy existujících reykjavických kin. Fascinuje ho němá filmová série Upíři od Louise Feuillada blízkého surrealistům o gangu pařížských nihilistických anarchistů. Ženskou postavu v černém trikotu Irmu Vep si protagonista projektuje do zbožňované, snad vysněné dívky.
Zároveň je Máni nechtěným svědkem několika událostí: vyhlášení islandské autonomie v prosinci 1918, nastupující epidemie španělské chřipky a dosud poslední velké erupce sopky Katla. I tyto události mají ve Sjónově novele, stejně jako v pražské inscenaci, zásadní místo. Do příběhu, který se může jevit jako braková queer literatura, vnášejí širší a z hlediska paralel s dneškem společensko-kritický rámec.
V předchozích inscenacích Kamily Polívkové videoprojekci často živě snímali sami herci. V novince je povýšena na hlavní komunikační kanál, doplněný o předtočené sekvence a metaforické obrazy utvářené velkoryse svícenými plochami, což umožňuje rozlehlý podzemní prostor Studia Hrdinů.
Na začátku se ocitáme v biografu, který simulují černé sametové výkryty a horní sufity zužující jeviště do výřezu odpovídajícího filmovému plátnu artového kina. Na projekční ploše se nejprve objevují záběry islandské přírody, záhy na ni vtrhne osudová hrdinka. V dotáčkách, evidentně pořízených nedávno přímo na Islandu, vystupuje Tereza Hofová v černém trikotu s kapucí na hlavě coby záškodnická Irma Vep.
Divadlo jako běžící filmový pás
Nasnímaný materiál intuitivně nectí dobu. Mísí kolorit první dekády minulého století se současností jako doklad toho, že jinakost a individualita jsou stále výjimečným, často těžce vydobytým artiklem. Tvůrci upozorňují i na samotnou projekční techniku - záběrem na detail stroje jako oslavu nastupujícího technického pokroku tak typického pro první modernistické dekády.
Prostřednictvím plátna, konkrétně filmových titulků připomínajících éru němé kinematografie, nás seznamují také s dalšími okolnostmi příběhu, hlavně časovou osou. A jelikož sled obrazů postrádá kauzalitu, přesná datace pomáhá při orientaci.
Inscenace triumfuje především vizuální stránkou, díky níž můžeme i dlouho po skončení polemizovat nad smyslem toho, co jsme viděli. Atmosféru výjevů silně dotváří hudba na jevišti celou dobu přítomných autorů - Þóranny Dögg Björnsdóttir a českého producenta Aid Kida.
Když na široké podlaze leží Maního bezvládné tělo, které pomalu zasypává popel, může stejně tak evokovat výbuch sopky Katly jako hrozící spad popílku po explozi jaderné elektrárny. Zprávy o triumfálním vyhlášení islandské nezávislosti - groteskně prolínané s popisem sexuálního aktu v železářství, který vedl k Maního vyobcování ze společnosti - neblaze zrcadlí spoustu aktuálních kauz ze zemí diskriminujících LGBT osoby. Až hrozivě pak v kontextu nedávných událostí působí cedule s nápisem Dočasně uzavřeno, která se na stěně biografu objevuje v souvislosti se španělskou chřipkou.
Měsíční kámen Kamily Polívkové jasně ukazuje, jakým směrem by se nezávislé, potažmo veškeré české divadlo mělo ubírat. A to cestou mezinárodně obsazených projektů, nebo alespoň takových, které jsou si vědomy soudobé evropské režie včetně technických nároků kladených na divadlo, jež je dokáže s přehledem uspokojit.
Divadlo
Sjón: Měsíční kámen
Režie: Kamila Polívková
Studio Hrdinů, Praha, premiéra 2. září, nejbližší reprízy 13 a 14. září.
