Studio Hrdinů uvádí divoký hold Patočkovi, vypráví o posledních týdnech jeho života

Snímek z inscenace Kacířské eseje v pražském Studiu Hrdinů.
Úplně vlevo je Jakub Gottwald, vpravo Stanislav Majer.
Filozof Miroslav Petříček v tóze, vpravo Miloslav Mejzlík jako Jan Patočka.
Vladimír Franz.
Jakub Gottwald hraje jednoho z ďábelské trojice představitelů totalitní moci.
Foto: Martin Špelda
Marie Reslová
25. 1. 2020 17:47
Inscenaci Kacířské eseje, kterou nově uvádí pražské divadlo Studio Hrdinů, nazval režisér Miroslav Bambušek symbolicky podle díla, v němž český filozof Jan Patočka dovršil své úvahy o smyslu dějin a přirozeném světě lidského života.

Publikum dostává k přemýšlení jakýsi sumář Patočkova světa - jeho myšlenek, inspirací a občanského angažmá. Není to žádný suchopárný výčet, nýbrž místy expresivní a osobně prožitý portrét výjimečné osobnosti na pozadí dějin, který klade i nepříjemné otázky.

Filozof Jan Patočka.
Filozof Jan Patočka. | Foto: ČTK

Hojně se citují filozofická díla a také dokumenty, například ty z Patočkových výslechů na StB. Ovšem stejně jako fakta je pro účinek Bambuškových Kacířských esejů důležitá intenzita sdělení, emocionálně naléhavé obrazy, poezie, hudba nebo projekce.

Režisér - s razancí sobě vlastní - protíná okolnosti posledních týdnů Patočkova života se současnou společenskou situací a nebojí se ani otevřeně politických výkřiků.

Například jedna z postav rozhořčeně vmete do tváře Vyšetřovatele: "… čekali jste, až lidi vyměknou… až na vás zapomenou, abyste se mohli vrátit. Všechny ty svině a jejich potěr jsou tady všude, pod jinými jmény, v jiných hadrech…"

Patočkův vzkaz současnosti

Téměř po celé délce scény Studia Hrdinů se táhne dlouhý stůl, něco mezi předsednickou tribunou na stranickém sjezdu a ušmudlaným badatelským pracovištěm v archivu. Jsou tu lampičky, gramofon, magnetofon, spousta knih, papírů. Za stolem sedí Spisovatel, hrabe se v dokumentech a s respektem naslouchá nahrávce Jana Patočky.

Má v úmyslu napsat román o posledních třech měsících jeho života. Pátrání v archivu hru rámuje - procházíme, byť s odbočkami, týdny od vyhlášení Charty 77 do filozofova pohřbu na břevnovském hřbitově. Ten se stal manifestací odporu proti komunistickému režimu.

Patočka, který se narodil roku 1907, zemřel v březnu 1977 na infarkt po dlouhém výslechu estébáky. Tvrdě perzekvován byl jako jeden ze tří prvních mluvčích Charty, která představitelům totalitního státu připomínala, že se podpisem Helsinské dohody zavázali dodržovat lidská práva.

Postava Stanislava Majera v konfrontaci se zlem selhává.
Postava Stanislava Majera v konfrontaci se zlem selhává. | Foto: Martin Špelda

Ve hře je spisovatel plný nadšení pro Patočkovy myšlenky i občanské postoje a neskrývá rozhořčení nad estébáckými praktikami. O hrdinovi své budoucí knihy ale přemýšlí jazykem kýče, který se bude dobře prodávat: "Celé to jeho životní finále má punc krve a to se cení."

Sympaťák s designovými brýlemi, kterého hraje Stanislav Majer, v přímé konfrontaci se zlem tragikomicky selhává. Stačí, když ho "zmáčknou" Vyšetřovatel s kolegou, kterým se tento zájem o minulost vůbec nelíbí, a spisovatel jim podepíše přesný opak toho, pro co ještě před chvílí horoval. Že shledává "celý takzvaný odkaz tady profesora za zkažený, lživý, kazící mládež, podvracející k atentátu na naše nejcennější evropské hodnoty, vysmívající se všem slušným lidem naší krásný země…"

Reprezentant současné vlažnosti podléhá svému strachu, slovy filozofa "bezpečnému tichu lhostejnosti". Vzkaz Jana Patočky - který svůj život završil tím, že přijal odpovědnost za polis, jejímž byl občanem, a ve smyslu svých filozofických úvah skutečně "vstoupil do dějin" - spisovatele nenávratně míjí. Tady zní morální apel hry nejsilněji.

Slovo versus obraz

Režiséra Bambuška nelze podezřívat, že by Kacířské eseje a Jana Patočku přivedl na scénu z nějakých konjunkturálních důvodů. Do české minulosti, především k jejím traumatickým momentům, často právě ve filozofických souvislostech, se léta obrací opakovaně.

Vladimír Franz sedí za varhanami a také hraje postavu Patočkova milovaného Beethovena.
Vladimír Franz sedí za varhanami a také hraje postavu Patočkova milovaného Beethovena. | Foto: Martin Špelda

Je také možné mu věřit, když říká: "Na začátku tohoto projektu stála moje touha předat zásadní konstanty Patočkova myšlení a zpřístupnit ho lidem, poněvadž si uvědomuji, jakou sílu toto myšlení má a že působí skutečně životodárně."

Jen si k tomu možná nevybral tu správnou cestu, když značnou část inscenace postavil na emocích a divadelní obrazivosti. Promyšlená a dobře připravená dokumentární koláž, o niž se textová předloha opírá, sice obsahuje i poučený výběr z Patočkova díla, ale jeho interpretace často zaniká v obrazech, opulentní hudbě a scénických nápadech. "Pouhá" slova jim nedokážou konkurovat.

Paradoxně si z představení mnohem víc než zásadní informaci o Patočkově myšlení odnášíme zážitek z divadelně "beletrizovaného" příběhu posledních týdnů jeho života. Asi to ani nemůže být jinak. Jak z jeviště porozumět souvislostem textů, které bychom i v knize museli přečíst dvakrát?

Potěší pestrá herecká společnost. Zkušený Miloslav Mejzlík v roli Jana Patočky se musí poprat s citacemi filozofických prací, ale také s přednesem části Máchova Máje. Je věcný a jde přesně po smyslu, přesto jeho hlas zní jako z duše, podepřený jemným starodávným patosem.

Vtipné je obsazení filozofa Miroslava Petříčka, Patočkova žáka. Ve stylizované tóze představuje svého antického kolegu Hérakleita z Efesu. Kdo jiný než on by mohl s větší kompetencí tlumočit myšlenky, které Jana Patočku ovlivnily?

Filozof Miroslav Petříček v tóze, vpravo Miloslav Mejzlík jako Jan Patočka.
Filozof Miroslav Petříček v tóze, vpravo Miloslav Mejzlík jako Jan Patočka. | Foto: Martin Špelda

Vyšetřovatele, Šaška a Prezidenta, ďábelskou trojici představitelů totalitní moci, jejích pohrobků a slouhů, hrají Marek Pospíchal, Jakub Gottwald a Pasi Mäkelä. Ironicky a expresivně nadsazené figury působí, jako by se vynořily z nějaké pradávné temné hmoty. I jejich vzhled zdůrazňuje odpudivost ničeho se neštítících týpků s poněkud zvráceným smyslem pro humor, zvlášť neodolatelným v pěveckém čísle nazvaném Spásná zkáza.

Nepřehlédnutelný skladatel Vladimír Franz, autor bouřící hudby ke Kacířským esejům, řádí za varhanami, ale také hraje postavu Patočkova milovaného Beethovena.

Kacířské eseje

Režie: Miroslav Bambušek
Studio Hrdinů, Praha, premiéra 16. ledna, nejbližší reprízy 14. února a dále 26. a 27. března.

 

Právě se děje

před 6 hodinami

Zdráhalová byla na 1500 metrů patnáctá, další titul má Wüstová

Rychlobruslařka Nikola Zdráhalová si vylepšila na mistrovství světa v Salt Lake City osobní rekord na 1500 metrů a obsadila 15. místo. Pátý titul na této distanci vybojovala favorizovaná Ireen Wüstová z Nizozemska. Martina Sáblíková se po zisku zlata na trojce a stříbra na pětce rozhodla nestartovat.

Sáblíková se po dohodě s trenérem Petrem Novákem odhlásila a šetří síly na závěr sezony. Čeká ji ještě MS ve víceboji v Hamaru a finále Světového poháru v Heerenveenu.

Bilanci Sáblíkové 21 zlatých medailí z MS na jednotlivých tratích i ve víceboji se dnes na jediný titul přiblížila nizozemská rivalka Wüstová. Patnáctistovku vyhrála o 21 setin před ruskou dvojicí Jevgenija Lalenkovová, Jelizaveta Kazelinová.

Zdráhalová si na olympijském oválu v Salt Lake City posunula osobní maximum na 1:54,241 minuty.

Zdroj: ČTK
Další zprávy