Recenze – Divadla Ponec, Studio Alta a Alfred ve dvoře hostila v uplynulých dnech týdenní mezinárodní festival smíšeného performačně-workshopového charakteru, který dal příležitost čtyřiadvaceti mladým umělcům z „východního pásu Evropské unie“. Na akci nazvané Bazaar představili své tvůrčí záměry v akci krátkých ukázek budoucích děl. Večerní představení pak uvedla několik dlouhometrážních děl tvůrců nezavislé divadelní a taneční scény.
Jestliže hlavním motivem celé akce byla otázka ztráty a hledání identity, pak otázka identity pohlavní zde vyzněla nejpalčivěji. Byla i tématem vrcholné produkce festivalu, kterou uvedly rumunské performerky z Groundfloor Group pod názvem Parallel. Šlo o autentickou, zároveň i hyperbolickou výpověď, trpkou, drsně humornou i emotivní. Byla to jasná řeč slovem i písní. A byla to i řeč těla, protože o těla tam šlo. O cesty všelikého těla lesbických žen.
V režii Ference Sinkó a Lety Popescu je představení Parallel založeno na zkušenosti performerek Lucie Mărneanu, drobné a chlapecké, a Katy Bodoki-Halmen, vytáhlé a punkerského vzezření. Ta je i autorkou provokativních písní. Text je výsledným dílem celého kolektivu.
Zkoumání těla
Jsme v zásadě na pánských záchodcích. Vzadu na zdi visí dvě pisoárové mušle, na podlaze u každé z nich leží fotbalový míč. Tímto úhlem pohledu se diváci seznamují s dvěma paralelními příběhy dívek, jejichž těla nejsou ve své kůži a kladou jim divné otázky.
Oba příběhy se rytmicky a světelně střídají i protínají; prostor je částečně rozdělen na dvě symetrické poloviny typickou kachlíkovou záchodovou zdí. Zatímco se odehrává jeden příběh, druhý v šeru kuje pikle a nazrává. Příběhy se posunují také častými převleky. Jsou zde osamělé monology, při nichž je tělo zkoumáno – bicepsy i vypracovaná svalnatá záda tohoto ženského těla v pánských trenýrkách a s nohou na kopacím míči, avšak s obnaženým, exponovaným a bez cavyků a jaksi opovržlivě zkoumaným a bezcitně ohmatávaným ženským poprsím.
Změna. Světlo padne na jinou samotu, v níž se performerka snaží nevhodným tělem adaptovat na tvar pánské mušle, naskakuje na ni neúspěšně tak i onak, z různých stran jako pes na psici, provádí všemožné absurdní pohyby, až do mušle v zoufalství strčí hlavu, utrhne ji ze zdi a chodí s ní na hlavě jako s kadeřnickou helmou a na obličeji jako s nějakou surrealistickou maskou.
V našich souvislostech zde nelze nepřipomenout zdejší, i mezinárodně velmi úspěšné dílo, které se týkalo obdobné problematiky – transgenderu – a obsahovalo též bolestné, rozpaky vzbuzující pasáže, totiž S/he is Nancy/Joe autorky a tanečnice Miřenky Čechové.
Výstup u mikrofonu
Představení Parallel nabývá stále bizarnějších poloh. Sledujeme přípravu k vrcholným výstupům. Drobná chlapecká performerka se pečlivě převléká, ulízává, maskuje vousy, utahuje kravatu – mění se ve slušného mladíka. Její paralela, hubená punkerka, se převléká jako pro travesty show – lesklý černý kostým s vystřiženým zadkem, zelené štekle, v ruce ukulele.
Připraveny obě vyráží na výstup. U mikrofonů sypou z rukávu sprosté hospodské anekdoty o lesbách a gayích, ženách obecně, sypou (informačně bohaté a nečekané) intimity ze života lesbické komunity i jejího dna. Kata Bodoki-Halmen za zpěvu, ječení a hry na ukulele, kdežto Lucie Mărneanu v úloze slušňáka má na starosti statistiku hospodských vulgarit. Je to ona, kdo dá odpověď na hospodskou anekdotickou otázku: „Jaký je rozdíl mezi černochem a gayem?“ – „Černoch to nemusí vysvětlovat rodičům.“
V závěru, otočená cudně zády, mluví do mikrofonu o své obtížně sdělitelné lásce ke členům rodiny, smutně, decentně a tiše.
Smutek z dějin
Jednoznačná řeč, exponování svého těla a obnažení vlastního příběhu vyžaduje velkou odvahu. Tvůrci představení Parallel neucukávají z jasné řeči ani náhodou. A neucukávají ani z promyšlené formy. (Aby nebylo mýlky: tyto dvě performerky nejsou žádné ranařky. Při děkovačce vidíme jejich tváře – jemné, trochu ostýchavé, dojaté nadšeným potleskem.)
Festival Bazaar byl atrakcí, v níž se představili také mladí tvůrci s ukázkami z připravovaných děl. V jednom si performerka stoupne před monitor, na kterém se promítají fotografie dějinných i nedějinných událostí jako z nějakého televizního archivu. Na její pokyn spustí hudba, a performerka spustí okamžitě také – jako na lusknutí prstů – pláč. Vzlyká hořce při pohledu na „současné dějiny“, vraští křečovitě tvář a slzy jí tečou jako hrachy. Při vypnutí obrazu a hudby se vrací ve zlomku vteřiny k civilnímu, suše věcnému normálu chování.
Vedle otevřené, často „crossoverové“ formy, se naznačené struktury mladých hledačů vyznačovaly aluzivním obsahem, aluze se často dotýkaly i obecně stavu společnosti či politiky, přičemž přístup k těmto námětům měl často povahu anekdoty, ba možná i angažované anekdoty. Panoval zde duch skupinového rošťáctví (podpořeného velkorysými evropskými granty). Jejich díla jako by ovšem byla jedním velkým zcizujícím efektem. Je to jistě obrana vůči neautentickému světu, ale je to i ucukávání ze závazku vytvořit jednoznačné osobní uměleckého dílo.
