reklama
 
 

Recenze: Novinka Národního divadla ukazuje fiktivní českou identitu, na které staví nacionalisté

19. 5. 2018 9:26
Národní divadlo v Praze uvedlo inscenaci Zbyhoň!, v níž se parta slavjanofilů a českých "vlastenců" snaží potvrdit pravost Rukopisů. Představení, které vrcholí zpěvem hymny, nesourodostí připomíná televizní revue Ein Kessel Buntes.

Jedovatý lektvar z vizuální, jazykové i citové pokleslosti národoveckých mýtů a fetišů češství uvařila nová inscenace Zbyhoň! činohry Národního divadla. Premiéru měla na Nové scéně v režii Jana Friče, který je společně s dramaturgem Milanem Šotkem a herci spoluautorem textové předlohy.

Jeviště a boční sedadla zakrývá plachta, jakou bývá provizorně obalováno lešení na památkách po dobu rekonstrukce. Je na ní jeviště Zlaté kapličky i s Hynaisovou oponou.

Za ní se objeví lesní mýtina, zároveň trochu i hospodský sál. Z mysliveckého posedu tu svému lidu káže Libor, navlečený do reprezentační teplákovky se státním znakem: o slovanské, potažmo české výjimečnosti a samozřejmě o nepřátelích, kteří nás ohrožují, těch německých zvlášť. Jazykem příslušně patetickým a světácky protkaným globální angličtinou.

Šestice frustrovaných existencí, zfanatizovaných guru Liborem, poté začne chystat obřad, v němž má být potvrzena pravost Rukopisů, královéhradeckého a zelenohorského. Obě zfalšované literární památky, jak známo, sehrály velkou roli v době národního obrození, jež režisér vtipně nazývá "sebevymyšlením národa". Měly dokazovat heroickou minulost Čechů, potažmo Slovanů, k níž se tato partička sebedojímavých kotlíkářů a agresivních veksláků upíná. Říkají si NN neboli Národ Neskoná a používají symbol takzvaného slovanského kolovratu, který nápadně připomíná hákový kříž.

Při sledování Fričovy inscenace se divákovi nutně vybaví české filmy Miloše Formana, především Hoří, má panenko. Ona trapná obřadnost spolkového života, nemožnost vybřednout ze svých malých stereotypů, všudypřítomná hrubost, tupost a lepkavý sentiment vlastních sebeprojekcí.

Před očima nám vedle národních fetišů - vlajek a státních znaků v nejbizarnějších variacích nášivek, deštníků či punčocháčů a gymnastického dresu - defilují národní frustrace, osobní i společenské, včetně rezignace na obranu vlastní země v roce 1939.

Byť humorných situací je tu vlastně nepřeberně, očistný smích se ne a ne dostavit. Jako by nemohl prorazit postupně narůstající hradbu studu.

Už dnes večer poznáme své hrdiny! ZBYHOŇ! ve světové premiéře už za pár okamžiků! #premiérajetu #těšímese #držímepalce

Zveřejnil(a) Činohra Národního divadla dne NaN. undefined NaN

Kde se vzal Zbyhoň

Mantrou party slavjanofilů a českých "vlastenců" z Fričovy inscenace je slovo Zbyhoň, jméno vilného hrdiny jedné z básní Rukopisu královédvorského. Je-li vyřčeno, následuje obřadná kolektivní odpověď: "Zbyhoňsi!"

Jak z historie i vlastní zkušenosti víme, potlačovaná sexualita může vysublimovat všelijak. Rituály hnutí Národ Neskoná jsou inspirované estetikou obskurních pseudoduchovních spolků, sekt a řádů, ale také patosem historizující výmalby budovy Národního divadla či Muchovy Slovanské epopeje. Herci je provádějí s vybranou trapností.

Fričova inscenace ukazuje obraz nepravé, fiktivní české identity, na které dnes staví obrozující se nacionalisté typu Tomia Okamury. Identity, o kterou se ve skutečnosti nelze opřít, protože tato národní modla stojí na hliněných nohách vybájené minulosti.

S tím souvisí také v inscenaci opakovaně ironicky zmiňovaná inklinace Čechů k divadlu, materializovaná ve zbožštění Zlaté kapličky či hereckém kultu, projevujícím se jako fenomén seriálové i životní konformity či fenomén národních mluvčích v dobách historických událostí.

Národní divadlo jako symbol národní kultury naznačuje sklon Čechů obdivovat iluzi, předstírání něčeho, co ve skutečnosti není - i tak lze číst jeden z leitmotivů inscenace.

Národní "Ein Kessel Buntes"

Tato témata, pootáčená z různých stran, volně protékají jednotlivými výstupy, do amébovitě se rozlévajícího tvaru se ještě vlamují místa, kde jako by herci vypadávali z role a mluvili sami za sebe, což je nejspíš ale zas jen pečlivě nazkoušená finta.

Nechybí ani hudební čísla. Texty písní pocházejí z Rukopisů, hudba žánrově osciluje na široké škále mezi bratry Nedvědy a Ortelem. Nesourodostí to vše připomíná legendární východoněmeckou televizní revue Ein Kessel Buntes, akorát v národních barvách a s pořádnou dávkou českého sebemrskačství.

Místo ohňostrojem smutná show vrcholí kolektivní očistou ohněm - i pro tu tvůrci nacházejí mnoho symbolických inspirací, požárem Zlaté kapličky počínaje a Palachovým sebeupálením konče.

Jan Frič, Milan Šotek: Zbyhoň!

Režie: Jan Frič
Nová scéna Národního divadla, premiéra 17. května, nejbližší reprízy 31. května a 12. června

Když už se divák opravdu skoro stydí, že patří k tomu českému "nenárodu", který spojuje pár vybájených historek a jehož obsese i národní zvyky představuje pár podivných týpků navlečených do ikonické české módy - reprezentované vietnamskými džíny, domácky uháčkovaným hipísáckým hábitem nebo outdoorovými kraťasy -, přichází nečekaný a velmi křehký závěr.

Na scénu se vrací starý muž v pomačkané uniformě, připomínající těch několik hrdinů 2. světové, kteří jsou ještě naživu. S ním a se slovy starého sluhy Firse z Čechovova Višňového sadu se objevuje vzpomínka na časy, kdy věci ještě měly řád.

Milan Stehlík, který muže hraje, velmi obyčejně říká divákům: "Je mi smutno a rád bych si s vámi zazpíval českou hymnu." Rozhodnutí, zda vstát a zpívat, nelze uhnout a pocity po tom všem, co se na jevišti odehrálo, člověk zažívá velmi protichůdné.

Na čtvrteční premiéře to vyšlo - nejistě, nesměle, ale o to autentičtěji zazpívanou hymnu člověk hned tak neslyší.

Inscenace režiséra Jana Friče a spol. vypadá jako povrchní taškařice na hraně trapnosti, leckdy i za ní. Při bližším zkoumání zjistíme, že jde o myšlenkově konzistentní a úctyhodné, ale formálně dosti rozbředlé dílo, u kterého nelze s jistotou indentifikovat, zda jsme k fyzickému prožitku rozpadající se struktury donuceni záměrně či náhodou.

Jistě existují způsoby, jak totéž sdělit v čase vlekoucím se méně nekonečně. Možná to souvisí i s tím, že herci, byť v mnoha vyobrazeních české typologie neodolatelně přesní a úspěšně se vyhýbající jednoduchým parodickým klišé, ještě nenašli přirozený vnitřní rytmus inscenace. Nepochybně ho budou objevovat reprízu od reprízy společně s publikem.

autor: Marie Reslová | 19. 5. 2018 9:26

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama