Recenze - Balet Národního divadla uvedl pozoruhodnou premiéru, jejíž datum vstoupí do dějin tance v našem prostředí. K němu a jeho múzické identitě se také celý večer vztahuje. Jak jmény choreografů, tak i skladatelů.
Tři generace choreografů představuje Jiří Kylián, Petr Zuska a Viktor Konvalinka, hudební dramaturgie spojila dva klasiky - Bohuslava Martinů a Antonína Dvořáka, k nimž připojila současníka Jana Jiráska.
Jednotlivé hudební skladby jsou spřízněny svým duchovním obsahem a podílem vokální složky, která tuto spiritualitu ještě umocňuje, a také tvoří přirozený přechod od exprese tělesného hlasu k expresi pohybu. Tím spíše, že v případě skladeb Dvořáka a Jiráska jsou zpěváci zahrnuti do celkového scénického obrazu.
Modelové dílo Jiřího Kyliána
Kyliánova Polní mše je už klasikou. Vyjadřuje plasticky jak Kyliánovu emocionalitu, tak jeho styl.
V základu oné emocionality leží mučivá melancholie emigranta. Nejprve to byl Bohuslav Martinů, který reagoval v cizině na ohrožení vlasti v roce 1939, když Polní mši skládal, kdo nasytil hudební dílo melancholií, poté Jiří Kylián, když stvořil svůj taneční opus v roce 1980, v období totality.
Je to i melancholie muže - muže v množném čísle na válečném poli, který se připravuje na zasvěcení smrtí, muže ve vleku patriarchálního vzorce („Óótcové naši nám vyprávěli... za dnů jéÉjich... etc.etc.”), svým způsobem odevzdaně přijímajícího smrt. (Prohlašovat tato díla za protiválečná je opravdu nepřesné.)
Tyto retro nálady však už nesouzní s dnešní dobou, což může být jedním z důvodů, proč toto jedno z kultovních Kyliánových děl nezaznělo v premiéře s plnou silou.
Dvanáct tanečníků stejného pohlaví, zejména mužů, je vždy scénicky zajímavou, ba exkluzivní situací, se zvláštní, posílenou jangovou energií. V pražské premiéře se představila vesměs elita souboru, přesto tomu trochu scházel testosteron. Jakoby kyliánovský pravzor tanečníky spíše drtil než aby na ně působil jako droga.
Předpokládám, že se vzepětí tanečníků s odstupem od premiéry dostaví a zotaví. Nevelkou pomocí tanečníkům je i scénografie (autorská Kyliánova), sice příkladně čistá, avšak zároveň neživá, statická, neaktuální a prostorově stísňující, a v rámci scénografie to platí i pro světelný design – i zde je ještě prostor pro „dotek štětce“.
Pokud jde o styl, je Polní mše přímo choreografický manuál Kyliánových kompozičních postupů, jak jim odjakživa podléháme: pro jejich apollinský řád, artikulovanost, motivy rodící se a bující, a zase vyhasínající jako řízeny přírodním zákonem.
Kaskádovitý pohyb mužského chóru, který se dere vlna za vlnou, každá další dravější a dále sahající. Nebo naopak dynamický pohyb skupiny vpřed, který neustává ve svém náporu, ale ztrácí cestou v jakési sestupné kaskádě jednotlivé padlé tanečníky.
Vládne tu princip fugy obecně. Uzavřené kompoziční kruhy, oblouky a segmenty vln jsou krouženy všemi směry od jednoho těla ke druhému. Kompoziční logika je jedna z nejsilnějších Kyliánových stránek. Drobné citace vojenských pohybů jsou do tkaniva choreografie hladce vpředeny a inovují styl.
Jakkoli se s tímto klasickým dílem budeme v budoucnu jistě opakovaně setkávat, za dobu více než třiceti let se leccos změnilo. Především cítění diváků. Doba je nakloněna více závrati než harmonii, asymetrii než symetrii, spontánnímu pohybovému hnutí než pokorné kázni. I toto mohlo sehrát roli, ptáme-li se proč aktuální uvedení Polní mše nevyvolalo takovou euforii, na jakou je dílo zvyklé.
Překvapivě zralý debut Viktora Konvalinky
Mladý výrazný sólista Národního divadla Viktor Konvalinka je už choreograficky okřesaný v tak trochu rebelantské skupině DekkaDancers, a již delší dobu se od něho do budoucna hodně očekává. Nyní debutoval na velké scéně. Očekávání vysoko překročil. Bylo to obrovské překvapení.
Ambiciózní hudba Jana Jiráska, vytvořená z podnětu Petra Zusky, autora ideje České baletní symfonie, není zrovna vyzváním k tanci. Viktor Konvalinka musel jistě hryzat udidla, ale nakonec využil mrtvou sílu nepřítele k vytvoření skvostné, originální a generační choreografie.
Přesto ve výsledku hudba nijak neutrpěla, každá Konvalinkova choreografická část otvírala vždy další část hudební jako skřínku a nečekaně jí dávala obsah.
Brzy po začátku se rozevřelo i samo nebe nad hlavami tanečníků a na nebeském kůru jsme ve výši uzřeli do šíře scény vznášet zázrakem světelného designu zpěváky. Poměrně složitá scénografie Jana Duška z dřevěných segmentů se pod náporem tanečního živlu měnila v překvapivě dynamickou záležitost.
Viktor Konvalinka si pro svou choreografii Guru vytvořil originální pohybový slovník, jímž vyjadřuje své téma.
Mistrovské Stabat Mater Petra Zusky
Obrovským překvapením byla i Zuskova nová choreografie, jakkoli to jsme čekali. Zuska vskutku vstoupil do svých mistrovských let.
Scénograf Jan Dušek v obou mu svěřených částech - v Guruovi i ve Stabat Mater - odvedl dílo dokonalé výtvarné čistoty, v níž výtvarné gesto splývá s prostorovým řešením, a prostorové řešení se spirituální interpretací.
Ve skvělé formě je i lighting designer Daniel Tesař. Pracuje dynamicky, a zároveň detailně. Jeho detaily jsou promyšlené, jeví hlubokou znalost taneční materie, která se před ním odvíjí, a přece jsou bez exhibicionismu, bez sebezalíbení, jsou to akční zásahy, přihrávky v pravý čas, koncert. Tak je tomu v případě choreografie Guru.
Jiným, ale stejně detailním, filigránským způsobem pracuje v případě Stabat Mater. Zde Duškův stříbřitý kříž a jeho někde ve vesmíru končící paprsky jemně a mysticky jiskří na různých místech této scénografické klenby a hermeticky na nás pomrkávají.
Ve Stabat Mater jsou kostýmy elegantní jednoduchosti podtrhují věčně ženské - jako by na tanečnicích vyrostly; málem bych ani na kostýmní návrhářku nepomyslela. Možná ale měla zkusit do toho Kyliánovi trochu víc kecat.
P. S. Česká baletní symfonie II byla uvedena „u příležitosti Roku české hudby”. Organizování takových a podobných příležitostí pokládám za projev byzantinismu. Nechci žít s hudbou, s uměním, jen jednou za uherský rok, a už vůbec ne v rámci úředních oslav. A za vůbec nevkusný (v programu na str.9) pokládám odkaz na „českou krev, která... „svým tepem umí rozeznít i vaše (česká) srdce”. Co to je za „Blut und Boden“? Mám se urazit?
Česká baletní symfonie II
Polní mše. Choreografie: Jiří Kylián. Scéna: Jiří Kylián. Kostýmy: Jiří Kylián, Petra Lebdušková. Světelný design: Kees Tjebbes. Dirigent: David Švec, Václav Zahradník
Guru. Choreografie: Viktor Konvalinka. Scéna: Jan Dušek. Kostýmy: Petra Lebdušková
Stabat Mater. Choreografie: Petr Zuska. Scéna: Jan Dušek. Kostýmy: Petra Lebdušková. Světelný design: Petr Zuska. Dirigent: David Švec, Václav Zahradník. Asistent choreografie: Veronika Iblová, Alexej Afanassiev.
Premiéra 17. a 18. dubna v Národním divadle. Nejbližší představení 30. dubna, 11. května, 18. a 25. června.
